čtvrtek 31. prosince 2015
High School DxD: Volume 2 – Život.5 Velká pochvala během rozhodující bitvy
Život.5 Velká pochvala během rozhodující bitvy
čtvrtek 24. prosince 2015
Veselé Vánoce
Letos pro vás nemám žádný překlad navíc, ani převratné oznámení. Asi stárnu :D
Jediný, kdo se drží tradice, je Alkenak, která i letos připravila vánoční přání (viz o kousek níž). Druhý půlrok stál za houby, přiznejme si to, ale snad jste na mě ještě nezanevřeli. Výjimečně nebudu nic slibovat, ani se omlouvat, protože to prostě nemá cenu. Dokonce jsem si ani nepřipravila žádnou výmluvu. Zkrátka~
Krásné Vánoce, pořádně si je užijte a mrkněte na výsledek Alkenačiny snahy.
pondělí 14. prosince 2015
čtvrtek 3. prosince 2015
pondělí 30. listopadu 2015
neděle 15. listopadu 2015
Brave 10: Volume 2, chapter 7
Máme po půlnoci a já jsem tu s další slíbenou kapitolou a dalším Brave 10 (je to jedno a to samé, neradujte se, žádné dvojité vydání, bohuže~l). Tahle kapitola mě vede k úvaze, že nebýt novel, dokázala bych vydat cca 5-7 kapitol této mangy měsíčně, což by se mi u novely nikdy nepovedlo O.O Že bych přesedlala na mangu? Ne, asi ne, ne každá je na editaci takhle jednoduchá... HA, shazuji vlastní práci, už radši mlčím.
PS: Kdybyste měl někdo zájem dělat editaci, rozhodně se ozvěte, měla bych pro vás hafo práce :D
neděle 1. listopadu 2015
středa 28. října 2015
pondělí 19. října 2015
Brave 10: Volume 1, Chapter 5 + 5,5 + Volume 2 Chapter 6
Sumimasen!!!! Málem jsem na vás zapomněla, ale nakonec se mi rozsvítilo a tak konečně nahrávám trojnásobný nášup Brave 10! Snad se bude líbit ^^
Kapitola 5
Kapitola 5,5
Kapitola 6
(poznámka: od extra kapitoly, tj od kapitoly 5,5, začínám s transkripcí, takže doufám, že jsem nahrála správnou verzi :) Kdyby tomu tak nebylo, určitě se ozvěte)
neděle 11. října 2015
pondělí 5. října 2015
No. 6: Volume 2 – Kapitola 2
Místo bohů
Potom se bohyně Hannahanna rozhodla pro poslední možnost. Shromáždila nikoli několik, nýbrž stovky, tisíce včel, a řekla, „Jste malé a hbité a létáte rychle jako světlo, takže zajisté dokážete nalézt boha Telepinu. Nyní běžte.“- Zmizení Telipina, chetitský mýtus
čtvrtek 1. října 2015
středa 23. září 2015
Velkolepý návrat je tu, aneb jak to bude do budoucna
Tak jsem po dlouhé době zpátky, hurá!
Přestěhovaná (na několikrát), opět s internetem a životem naruby, do kterého se opět můžou přimíchat překlady. Přiznávám, že první měsíc byl jeden velký absťák strávený hodinami zírání na zaklapnutý notebook nebo jeho černou obrazovku. Druhý měsíc byl celkem v pohodě, spousta práce, málo času a ten třetí jsem měla zánět šlach, takže nebylo nic (proto odkládám vydání překladu mangy Steins;Gate BnR na dobu neurčitou). Z toho všeho už bych měla být (doufejme na dlouho) venku a můžu se vesele pustit do práce.
I když na rovinu říkám, že mám rozvrh pěkně zaplněný a rozhodně nečekám, že to bude nějak jednoduché (začala jsem v pondělí a od té doby ležím v knížkách, které neustále přibývají přímo závratnou rychlostí), takže může dojít k zpomalení a (nedejbože) vyškrtávání projektů. Přesto jsem se rozhodla udělat říjen poněkud atraktivní (a taky se mi zatím nepodařilo najít si práci, haha), takže můžete čekat hodně překladů (ty najdete v liště napravo v Kalendáři). Věřím, že nikdo nebude zklamaný. A pokud jo, má smůlu.
K tomu dopředu upozorňuji, že jelikož pracujeme hlavně s českou transkripcí a mně se pak dost těžko přepíná na anglickou, asi dojde k menší změně jmen apod., ale nad tím se ještě zamyslím, nechce se mi totiž 'rozorávat' už přeložené věci.
To je ode mě zatím všechno, takže se ozvu zase v říjnu s prvním překladem :)
středa 2. září 2015
Aku no Musume – Kapitola 1, část 1, scéna 2
Scéna 2
♦Allen ~Království Lucifenia “Lesy chaosu”~
Zde, v království Lucifenia, obecně známém jako "Žluté království", pokrývají severní oblast rozlehlé lesy.
Říká se jim Lesy chaosu: hustě zalesněné místo bez cest hodné svého jména; nedbalý vstup každého kromě místních dřevorubců se rovnal sebevraždě.
Lesy chaosu sahaly až do sousedního království Elphegortu, kde na sebe braly jméno Lesy tisíciletých stromů; hlavní město Elphegortu, Aceid, se nacházelo nedaleko jeho hranic. Ale ve skutečnosti se při přechodu z Luceifenie do Elphegortu používala hlavní cesta zajíždějící velkou oklikou na východ. Při záměrném pokusu o průchod Lesy chaosu jste buď hodně spěchali nebo byli prostě ignoranti.
Původně byla Lucifenia jen jednou z malých zemiček seskupených v kraji Evillious; v jedné generaci byla rozšířena ve velké království skrze politiku vojenské expanze. Tu změnu měl na svědomí zakládající monarcha, Alth; zjevně nezaútočil na slabý národ Elphegort, jelikož les představoval velkou překážku na cestě k rozsáhlému vojenskému vpádu.
Uprostřed tohoto lesa, v době západu slunce, bloudila skupina služebníků a královských stráží, hledali princeznu.
Víme, že princezna vstoupila do lesa; dosud nešlo o nic víc než o sledování Josephininých stop ze stáje do lesů. Jenže potom museli oddělit Josephininy stopy od nespočetných otisků, které zůstaly v zemi, a následovat je. Tohle mohl zvládnout jen někdo jako Leonhart.
Členové Královské gardy byli šílení strachy. Což nebylo nijak překvapující. Nejen že ztratili přehled o tom, kde je princezna, jíž měli chránit, dokonce se odvážila do Lesů chaosu. Pokud se Riliane něco stane, jednoduché stětí nepřicházelo v úvahu.
V temnotě vicevelitel Gardy hlasitě nadával nově jmenovanému vojákovi.
"Proč jsi princeznu Riliane nezastavil?!"
"Jenže... je to princezna Riliane! Kdybych se jí tím znelíbil..."
"Takže tě ani nenapadlo jít s ní jako doprovod? Idiote!"
Nováček vypadal, že se rozpláče, nebo spíš přesněji už napůl brečel; už asi nemělo důvod mu víc spílat. Ačkoli jsem ho trochu litoval, na něco takového teď vážně nebyl čas.
Kdo si opravdu zasloužil naše sympatie, byla Ney. Běhala kolem, aniž by věnovala pozornost špíně pokrývající její oblečení. Když vešla do Rilianina pokoje a jeho majitelka tam nebyla, pomyslela si nejprve: Možná je zase u zrcadel?
Nicméně když si všimla cestičky v krbu, vyprchala jí z tváře barva.
Tajný průchod v krbu... Pro obyvatele paláce, kteří o tom nic nevěděli, to přišlo jako blesk z čistého nebe, ale abych řekl pravdu, já o jeho existenci věděl. Kdysi dávno jsem jím s jistou osobou prošel.
Chartette se na hledání nepodílela, jelikož naprosto odmítla vkročit do lesa. Stěží překvapující, pomyslel jsem si. Když byla Chartette malá, ztratila se v lese a chytila ji skupina zlodějů, kteří se v něm skrývali. S Geramine se mi povedlo ji tehdy nějak zachránit, avšak ta zkušenost ji traumatizovala.
"Nechoď příliš daleko. Ztratíš se," řekl mi Leonhar kráčející po mém boku.
"V pořádku. Už jsem tu byl."
“…To je pravda.”
Leonhart samozřejmě věděl, co se Chartette v dětství stalo. Nikdy předtím ani potom mě neuhodil. Jen tehdy. Jak se dalo očekávat, nikdy nezvedl ruku na Germaine, protože byla dívka, nicméně nikdy jsem ho neviděl tak rozrušeného (A když se pak Leonhart opil víc než obvykle, začal být přehnaně sentimentální a jeho tvrdošíjné hádky se ještě zhoršily).
Proč?! Zachránili jsme Chartette a přesto...
Tehdy jsem na něj nadával, jenže reagoval přirozeně, protože jsme jednali, aniž bychom se s ním poradili a riskovali při tom životy?
Ačkoli já v tomhle lese byl už před Chartettiným únosem. Než mě Leonhart adoptoval, když jsem byl ještě mladší, vyklouzl jsem z hradu a procházel se těmito lesy...
"Veliteli Leonharte, zajdu trochu dál."
"Napadlo tě snad něco, Allene?"
Zlehka jsem přikývl v odpověď.
"Říkám ti to znovu, neztrať se."
Nechal jsem za sebou jeho slova a vyrazil.
Nepamatuje si, co se stalo potom. Ale i tak je to možné...
neděle 30. srpna 2015
Aku no Musume – Kapitola 1, část 1, scéna 1
Čtrnácté narozeniny
Scéna 1
Allen ~“Nebeské nádvoří ”Lucifenianského paláce~
"Ach, je čas na svačinu"
Při zvuku třikrát odbíjejících zvonů jsem si nemohl pomoct a prostě to vyslovil.
Zvuk obřího zvonu Levinovy katedrály dolehl z dálky až k paláci. Vedle mě si těžce povzdechla Chartette. Jako bychom mysleli na to samé.
Uklízeli jsme nádvoří už od poledne. Jsou sice tři hodiny, jenže ještě pořád jsme s tím neskončili.
S Chartette, stejně jako dalšími šesti služebníky, jsme tvrdě pracovali. Ale jelikož je nádvoří tak velké, jednoduše na něj sami nestačíme.
Ve skutečnosti prováděla právě většina služebnictva intenzivní přípravy na nadcházející ples, který se má konat dnes večer. I kdybych požádal hlavní služebnou, Mariam, nemyslím si, že by nám pár lidí přidala.
Chartette mi netrpělivě řekla:
"Áá~~! Jsem vyčerpaná! Tak vyčerpaná! Hej, Allene, nemůžeme s tím zametáním a čištěním konečně přestat?"
"Obávám se že ne. Ještě pořád jsme neuklidili okolí fontány. Neříkala Mariam-san, že přijedou královské rodiny z ostatních zemí a že to tu musíme zamést?"
"To je mi fuk, stejně si té trochy špíny nevšimnou. Kromě toho, ples bude až v noci."
"......Ale dneska má narozeniny Její královská výsost Riliane. Dokonce i Mariam-san pracuje pečlivěji než obvykle. Kdyby královna zjistila, že jsme byli líní, mohlo by se nám stát něco zlého."
Chartette tiše pokračovala v uklízení. Ale v duchu si dál stěžovala. Když se nad tím zamyslím, mou prací je sloužit princezně a ne čistit nádvoří. Uklízíme tu kvůli Chartettině hrubé síle. Když Chartette připravuje jídlo nebo spravuje oblečení, pokaždé použije svou brutální sílu a rozbije nádobí nebo rozerve šaty. Jsem tu jen jako její dohled.
Ačkoli je taková, ještě ji nepropustili. V rámci snahy žít byla mnohem zdatnější než většina mužů. A co bylo důležitější, královna Riliane měla ráda Chartettinu temperamentní osobnost, což byl Chartettin klíč k Rilianinu srdci.
Královnina náklonnost pro nás byla zásadní. Ve skutečnosti znamenalo sloužit královně doslova "riskovat svůj život". Jakmile jste Její Výsost rozhněvali, byli jste pravděpodobně na místě popraveni. Na rozdíl od vnějšího světa, tady mělo slovo "výpověď" úplně jiný význam.
Minulý měsíc a měsíc předtím poslala Riliane 17, respektive 18 lidí na gilotinu. Důvody jejich zabití se různily: někteří měli ke královně neslušné poznámky; jiní jí náhodou polili sukni; a co víc, byl tu i jeden potrestaný za pouhý smích. Stručně řečeno, každý, kdo se znelíbil královně, byl okamžitě usmrcen. Královna se nijak nelišila od ostatních lidí nebo zvířat. Panenky a hračky, co už nechtěla, byly jednoduše odhozeny.
Chratette, nedaleko ode mě, brebentila, zatímco otírala fontánu. Vyvolalo to ve mně vzpomínku na naše děstství. Už od mala jsme byli spolu, takže jsme si povídali přirozeněji než zbytek služebnictva.
"Ach! Allene! Velký problém! Tohle je vážně špatný!"
"Co? Rozbila jsi další fontánku?"
"Co myslíš tím ‘další’! Nikdy předtím jsem fontánu nerozbila, jasný... Jen trochu nakřápla."
“……”
“……Ach, zapomeň na to! Už jsou tři! Neměl bys poslat Její Výsosti Riliane svačinu? Jestli nepůjdeš, dostaneš se do pěkné šlamastyky."
"......Ach, Ney a já už jsme si to vyměnili. Protože jsem si nemyslel, že dokážeme do tří uklidit nádvoří."
Ney, stejně jako Chartette, je jednou z královniných služebných. Při práci jsou Neyiny ruce i nohy více než pilné. A nikdy nevyprovokovala Rilianin hněv.
"Héj~~~ děcka, pracujete tvrdě?"
Rozlehl se náhle nádvořím těžký hlas. Podíval jsem se tím směrem a spatřil postavu v rudé zbroji. Přistoupil k nám statečný muž s úsměvem na tváři.
"Zdá se, že jako sluha pěkně dřeš, Allene."
"To není nic v porovnání s povinnostmi velitele Královské gardy, Leonharte-san."
“Áách~~~~~Aha. Jelikož žijeme spolu, můžeš mi říkat “tati”, kdykoli jen budeš chtít.”
"A-Ale jsem zvyklý říkat ti takhle."
Můj otec se poškrábal na hlavě s "proč mě bereš tak doslovně?" pohledem. Prohlédl jsem si jeho odrazený zjev. Prostě si nemyslím, že mám právo být spojován s někým, kdo patří ke "Třem hrdinům".
"Už je to rok, co tu pracuješ. Jaké to je? Pořád v pořádku?"
"J-jo, myslím. Leonharte-san... ...co Germaine?"
"Germaine...... Z její překypující energie mám bolehlav. Včera se pustila do ostatních lidí na ulici."
"Ale Germaine vyhrála, ne?"
"Nejenže vyhrála, dokonce neměla ani škrábnutí...... Její volba slov není něčím, co běžně slyšíš z úst ženy...... Vsadím se, že v budoucnosti si ji nikdo neodváží vzít."
Usmál se vřele. Během dne jsme si povídali. V tu chvíli——
"Kapitáne Leone~~~~~co vás sem dnes přivádí?”
Chartett, která nás z povzdálí poslouchala, nás přerušila.
Konec konců, kromě toho, že byla mou dobrou přítelkyní, si byla také velmi blízká s Leonem.
"Co mě sem přivádí? Služba ochranné stráže na bále, samozřejmě. Je to má povinnost jako velitele Královské gardy."
“No…… myslela jsem, že jste tu, abyste zase ukradl nějaké víno ze skladu."
"Cože?! Nikdy bych nic takového neudělal! Vlastně momentálně dokonce abstinuji."
"Och? Neměl by být kapitán Leonhart nešťastný, když se vzdal alkoholu? Proč to děláte?" zeptala se Chartette překvapeně.
Abstinující Leonhart...... Taky mě to celkem překvapuje. Kam až moje paměť sahá, od mé adopce neuběhl den, kdy by Leonhart nepil společně s jeho adoptovanou dcerou a mou řádnou sestrou, Germaine.
"......Kvůli několikaleté neúrodě jsou naše zásoby jídla vyčerpané. Lidé hladoví. Velitel Královské gardy by si v takovém případě neměl dopřávat, nemyslíte?"
"Vážně doufám, že to vezme k srdci i královská rodina s ostatními aristokraty," zamumlala Chartette. V porovnání s jejími předchozími poznámkami měla tahle značně hlubší podtón.
"Její Výsost Riliane nemá v poslední době příliš dobrou náladu, mohlo by to snad být tímhle?" zeptal jsem se a Leonhart jen pokrčil rameny.
"Hej, i když je tu nouze o jídlo, zámecké zásoby jsou poměrně bohaté a měly by stačit, aby nakrmily lid. Jenže bez ohledu na to se Její Výsost Riliane a Minis-san odmítají dohodnout."
"Ale...... Jen loajální slova velitele Leonharta mohou královnu přesvědčit," řekla Chartette podrážděně.
"Víš, co mi královna odpověděla? ‘Když nemohou jíst chleba, nechte je jíst koláče’.”
"To protože Její Výsost Riliane miluje své odpolední svačiny."
"To není ten problém... Princezna nechápe cenu různých věcí. Neuvědomuje si, že jídlo, které mají její poddaní každý den na stole, je o dost horší než to, co dostává její milovaný kůň. Ta bezstarostná dívka není ani schopná rozhlédnout se kolem sebe."
Spor mezi Leonhartem a Riliane nevznikl zde dne na den. Ačkoli byl Leonhart zanedbaný a nenapravitelný opilec, když přišlo na jeho povinnosti velitele, zvážněl a byl plně oddaný lidu. Riliane, marnivá a požitkářská, byla ohavně ignorantská vůči světu kolem a nevěnovala pozornost běžnému životu lidí, takže jejich spory byly v královském paláci celkem běžné.
"Její Výsosti Riliane je třináct –dnes se stane čtrnáctiletou; i když je stále ještě příliš mladá, než aby spravovala státní záležitosti, měla by víc myslet na své poddané..."
Více méně jsem rozuměl, co se snaží Leonhart říct. Pravdou bylo, že princezniny oči se nikdy nesoustředily na lid. V tom případě bylo vhodnější, když se o záležitosti státu s maximální péčí starali rodinní služebníci. Nicméně něco takového bylo kvůli neschopnosti Minise, který dosáhl pozice předsedy vlády jen kvůli svému původu, nepravděpodobné.
"Ach, no... Když o tom mluvíme..."
Leonhart se napřímil, změnil téma.
"Než jsem se přišel, procházel jsem kolem stájí... Je teď Riliane pryč?"
"To je nepravděpodobné... myslím. Nikdy by neodešla z paláce v den své narozeninové oslavy..."
Ucítil jsem závan neštěstí.
"Aha... jenže nebyla ve stájích. Josephine," řekl Leonhart s pochybovačným výrazem.
Josephine byla Rilianinou klisnou.
"Snad ji nikdo neukradl?" zeptal jsem se Leonharta, který mi odpověděl:
"Nemožné. Dnes je bezpečnost obzvláště přísná. Aby se někdo tak snadno vplížil do paláce..."
"Jenže co když jsme kvůli zesílení obrany proti nepovolancům... zapomněli věnovat pozornost možnosti útěku?"
Leonhartův obličej zbledl.
"Hej, neříkej mi že..."
V tu chvíli jsme z paláce uslyšeli něčí výkřik. To byl... Neyin hlas!
"Princezno Riliane! Kde jste?! Princezno Riliane!"
Vyměnili jsme si pohledy a potom se rozeběhli za Ney. Vtrhli jsme do paláce a našli ji, zrovna když procházela mezi zrcadly.
Nadechl jsem se a zklidnil se, než jsem promluvil.
"Ney, co se děje s Její Výsostí Riliane?"
Ney vypadala, že má slzy na krajíčku, zatímco odpověděla:
"Allene... co budeme dělat... Princezna Riliane je...... pryč."
čtvrtek 27. srpna 2015
Aku no Musume – Kapitola 1, scéna 1
Scéna 1
Kat naříkal.Ach, to budu donekonečna stínat hlavy nevinným?
Ministři naříkali.
Ach, budeme muset navždy těšit tu dívku?
Občané naříkali.
Ach, budeme muset donekonečena snášet hlad?
Jako jediná se smála Dcera Zla.
Se spokojeným výrazem seděla na trůnu.
Princeznin rozkaz zazněl do dálky.
"Poklekni přede mnou!"
Aku no Musume – Prolog
Bylo nebylo, kdesi žila velmi sobecká princezna, která utrácela spoustu peněz jen pro své potěšení.
A všichni, kdož se jí postavili, byli jeden po druhém zabiti.
Pro svou přehnanou krutost vešla ve známost jako “Dcera Zla”.
Kvůli nedostatku peněz a jídla byly životy lidí naplněné depresí.
V tu chvíli vyhlásila šermířka v rudém brnění Dceři Zla válku.
Po krutém boji se jí nakonec podařilo Dceru Zla zajmout a před zraky lidu ji odsoudila na smrt.
Poddané to velmi potěšilo.
Avšak nejvíce ze všech se smála Dcera Zla stojící na popravišti. Dívka skonala se slovy:
"Ach, je čas na svačinu!"
Jakmile zvon třikráte odzvonil,
byla hlava Dcery Zla uťata.
A do země se tak navrátil mír.
Všichni žili šťastně až do smrti.
A všichni, kdož se jí postavili, byli jeden po druhém zabiti.
Pro svou přehnanou krutost vešla ve známost jako “Dcera Zla”.
Kvůli nedostatku peněz a jídla byly životy lidí naplněné depresí.
V tu chvíli vyhlásila šermířka v rudém brnění Dceři Zla válku.
Po krutém boji se jí nakonec podařilo Dceru Zla zajmout a před zraky lidu ji odsoudila na smrt.
Poddané to velmi potěšilo.
Avšak nejvíce ze všech se smála Dcera Zla stojící na popravišti. Dívka skonala se slovy:
"Ach, je čas na svačinu!"
Jakmile zvon třikráte odzvonil,
byla hlava Dcery Zla uťata.
A do země se tak navrátil mír.
Všichni žili šťastně až do smrti.
pondělí 24. srpna 2015
pátek 21. srpna 2015
úterý 18. srpna 2015
sobota 15. srpna 2015
středa 12. srpna 2015
neděle 9. srpna 2015
čtvrtek 6. srpna 2015
pondělí 3. srpna 2015
pátek 31. července 2015
úterý 28. července 2015
sobota 25. července 2015
středa 22. července 2015
neděle 19. července 2015
čtvrtek 16. července 2015
pondělí 13. července 2015
pátek 10. července 2015
Vzdálená Valhala – část 1
[Valhalla]
Jméno země patřící Odinovi, pánovi skandinávských bohů.[21. prosince 2011, 11:31]
Dívku, kterou jsem už neviděl asi rok a půl, obklopovala nepřívětivá aura plná důstojnosti.Jedno se dá říci – čehož jsem si plně vědom – od té doby se ani trochu nezměnila a ten kousek odpovědnosti za to, jaká teď je, padá na mou hlavu a mou vlastní neopatrnost.
Ostny chladného evropského prosincového počasí jsou tak ostré, že všichni váhají vyjít ven. V tom mrazu dívka elegantně sedí na jediné lavičce umístěné na terase.
Nacházíme se v skromném paneláku na francouzské straně SERNského území. Budovu obklopují výzkumná zařízení, takže i odsud, z třetího patra, nezavadíte o pěkný, venkovský výhled.
Vnitřní nádvoří pod námi je zcela liduprázdné a chřadnoucí stromy ho činí ještě osamělejším.
Tohle je zařízení pro největší částicový výzkum na světě. Nicméně jeho atmosféra se moc neliší od běžné japonské univerzity.
Dívka, ještě nevědomá mé přítomnosti, upřeně pozoruje
vzdálené nebe.
Zajímalo by mě, na co myslí.
Netuším. Netuším, ale– její obličejové rysy.
Její hlas.
Její osobitý způsob jednání.
Všechno si to jasně pamatuju.
Vždycky jsem se s ní chtěl znovu setkat.
Už je to rok a půl.
Když se nad tím teď zamyslím, čas, který jsem s ní strávil,
se sotva rovnal dvěma týdnům. Ve srovnání s tím jsou dlouhé měsíce odloučení
jako věčnost.
I tak je dívka jedním z mých velmi důležitých přátel.
Polknu nahromaděné slzy, potvrdím si, že kolem nikdo jiný
není a stoupnu si vedle lavičky, na níž sedí.
„Ech...?“
Dívka, mírně vyděšená, zaznamená mou přítomnost.
Naše pohledy se setkají.
Vypadá to, že jsem ji úspěšně překvapil. Výraz jejího
obličeje je až moc zřejmý. „Asistentko,“ oslovím ji odvážně. „Už je to
dlouho.“
„Okabe, ty... Proč...?“
Makise Kurisu, naprosto ohromená, začne vstávat z lavičky.
„Přišel jsem tě vyzvednout.“
„...“, a zrovna když si myslím, že přišla o řeč,
„Pffft...“
Hej, myslím to vážně, tak proč ten výbuch smíchu?
„Hraješ si na frajera jako vždycky, ech? GJ, ty nedospělý
nabubřelý ztřeštěnče. Přestože už je to celý rok a půl, Hououin Kjómuješ jako
vždycky.“
„Nedělej z mého pravého jména pomocné sloveso.“
Také navzdory zdání jsem se nedávno vrátil ke svému Hououin
Kjóma módu. V podstatě se jen snažím chovat statečně, a abych byl upřímný,
právě teď mám mírnou třasavku. Když si pomyslím, po jak tenkém ledě kráčím,
jako by se mi měla každou chvíli podlomit kolena. Nicméně to Kurisu říct
nemůžu.
„Asistentka, hm...“
Z úst jí vyšel bolestný, osamělý smích.
„Tehdy jsi mi říkal hodně hloupými jmény... Jako Kristýna
nebo Zombie. Nevzpomínám si, jestli jsi mi vlastně kdy řekl správně. Je tu
tolik věcí, na které bych se tě chtěla právě teď zeptat, tak proč mě napadá
něco tak zbytečného...?“
„To je mi líto.“
„No, to nemusí.“
Po krátkém pokrčení rameny Kurisu vstala a postavila se ke
mně čelem.
Krok za krokem, jako by si něco potvrzovala, ke mně přijde
blíž.
„Hej, Okabe. Jsem ještě pořád členem laborky?“
„Samozřejmě.“
„Aha... Jsem ráda...“
A náhle se Kurisin obličej zachmuří, když mi skočí do
náruče.
„Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím...“
Pevně sevřu její štíhlé tělo.
Celou bytostí si chci potvrdit skutečnost jejího tepla a
jejího bytí tady, v mém náručí.
Nicméně chladné počasí se jí vsáklo do těla, takže si nemůžu
potvrdit její teplo.
„Myslela jsem, že už jste s Hašidou mrtví...“
„Promiň, trvalo dlouho, než jsem se k tobě dostal.“
„Už si přestaň hrát na frajera, ty nedospělý ztřeštěnče... smrk.“
„Kristýno...“
„N-Nebrečím!“
Bez ohledu na úhel pohledu brečí. I hlas se jí třese.
Nicméně nonšalantní škádlení kvůli této skutečnosti je něco,
co už nemůžeme víc dělat. Všechno se od doby, co jsme jen nevinně následovali
naši zvědavost, drasticky změnilo.
A právě teď nemáme čas slavit své opětovné shledání.
„Kristýno, jsme na útěku.“
„Na útěku? Kam?“
„Říkal jsem ti, že jsem tu, abych tě vyzvedl.“
„Počkej, takže ty vážně...“
„Únikový plán SERNu. Krycí jméno 'Operace Valhalla'. Společně se vrátíme do
Akihabary, Kurisu.“
úterý 7. července 2015
Vzdálená Valhala – Úvod
Vzdálená Valhala
Odchylka 0,334581%
Příběh: Hayashi Naotaka
Mnoho lidí chce velmi často utéct od svých povinností, ale já si při psaní příběhů užívám spoustu zábavy. A je to ještě víc vzrušující, když jsou umístěny do 'ohromného uzavřeného prostoru' známého jako SERN LHC tunel |Velký hadronový urychlovač|. Nenaplňuje vás ten název vzrušením? Každopádně, původně jsem měl v plánu udělat příběh o 30 000 znacích, ale vložil jsem do toho trochu moc snahy a obsah dosáhl 40 000 znaků, aniž bych si to vůbec uvědomil. Mimochodem, cosplayerka-san, která se objeví v závěrečné scéně souvisí s příběhem cestovatele v čase za 26 let v budoucnosti. Co se toho týče, podívejte se prosím na mangu ‘Boukan no Rebellion’ ♪ |tu se mimochodem pokusím přeložit a naeditovat přes prázdniny, na to net nepotřebuju, takže začátek očekávejte v říjnu 2015|
Ilustrace: Ayakura Juu
Zdravím, jmenuji se Ayakura Juu. 'Steins;Gate' je jedním z vzácných a krásných příběhů, které přečtu od začátku do konce na jeden nádech, takže jsem byla velmi šťastná, když jsem dostala šanci tento krátký příběh ilustrovat. Při práci jsem vzpomínala na scény z původní hry a trochu mě to rozesmutnilo, když mi došlo, že tímhle linie tohoto světa pokračuje. Tentokrát jsem kreslila pouze Okarina a Kurisu. Nicméně teď s nadšením zkouším svou ruku při kreslení Majuri a Suzuhy, takže pokud k tomu dostanu příležitost, budu jako u vytržení. Mockrát děkuji.
Překladatel: Scaren Kage
Tohle byl původně tak nějak překlad z nouze, potřebovala jsem něčím krátkým vyplnit mezeru... nicméně přerostlo to v dost velké zaujetí :D Na rovinu přiznávám, že anime jsem zatím neviděla, takže se určitá terminologie může lišit, ale snad to skousnete. A určitě neváhejte, příběh se mi strašně líbil a ráda bych se někdy dostala i k dalším novelám.
sobota 4. července 2015
středa 1. července 2015
čtvrtek 25. června 2015
No.6: Volume 2 – Kapitola 1
Život a smrt
Jsem mrtev, Horacio;
ty žiješ, vylič pravdivě můj případ,
těm, co to nevědí.
|Shakespeare, William R. Shakespeare. Jednání páté, scéna druhá, str. 130|
Shion zavřel knihu. Naslouchal zvuku deště.
Podzemní místnost byla odříznuta od většiny vnějších zvuků. Ale z nějakého důvodu jako by hluk větru a deště vždy pronikl zdmi.
Myška mu vycupitala po noze a usadila se mu na koleni. Zaškubala vousky a třela předními packami, jako by žadonila.
„Chceš, abych ti četl?
Písk.
„Vážně miluješ tragédie, viď. Proč si nevybereš něco zábavnějšího?“
Myška k němu vzhlédla a zamrkala očima barvy hroznů. Shion si poposedl na židli a překřížil nohy, myš stále na koleni.
Ta židle kdysi bývala honosným kusem nábytku. Bylo to jasné z její masivní stavby a jemných vzorů vyřezaných do opěradla. Ale teď byla obnošená a stará; barva se na několika místech loupala a čalounění vybledlo tak moc, že se ani nedalo říct, jakou mívalo kdysi barvu. Přesto to byl jeden z mála kousků nábytku v této místnosti. Před týdnem ji Shion vykopal z hromady knih, které zabíraly dvě třetiny pokoje.
„Možná bys v těch knihách objevil mnohem větší poklad, kdybys je roztřídil.“ Shion chtěl znít vážně, ale Nezumi se mu posmíval.
„Proč se radši nestaráš, abys nabral síly, než aby ses zabýval takovými pitomostmi? Seš malej chlapeček, co od narození nikdy nehnul prstem. Seš na to dostatečně bledej a hubenej.“
„Měl jsem na starosti úklid v parku. Celou dobu jsem pracoval fyzicky.“
Nezumi nahrbil ramena. Hlas se mu zbarvil opovržením.
„Úklid? V No. 6 se úklid počítá jako fyzická práce? Jenom si řídil roboty, kteří se starali o údržbu a čištění. Fyzická práce znamená, chlapečku―“
Nezumi popadl Shiona za paži a zaryl mu do ní prsty tak silně, až se otřásl. Nezumiho prsty, na první pohled štíhlé, měly překvapivě silný stisk.
„―používat tyhle ruce, nohy a dát do toho záda. Používat vlastní tělo. Zapamatuj si to.“
Nezumiho kousavý a sarkastický způsob řeči už Shiona poté, co si na něj zvykl, nijak neobtěžoval. V jeho drsnosti a cynismu byla často pravda, s níž prostě musel souhlasit a častokrát zůstával spíš přesvědčený než dotčený. Byla to pravda, práce, kterou Shion dělal ve Svatém městě No. 6 bylo jen mačkání kláves na ovládacím panelu. Nikdy nezažil druh práce, při němž by jeho tělo vrzalo pod zátěží. Nezažil, jaké to je, být mokrý potem, mít ruce plné puchýřů a rozpraskané, nezažil bolest z vyčerpaných svalů; ani nesnesitelný hlad a upadnutí do pohodlného spánku po celodenní dřině.
Nikdy, ani jedinkrát, to nezažil.
„Proto udělám tohle,“ řekl Shion odhodlaně, ukazujíce na hory knih nakupené do vysokých hromad po celé místnosti. „Uspořádám je, roztřídím a řádně založím do knihovny. Jestli tohle není fyzická práce, tak už nevím.“
„Zabere ti to stovky let.“
„Zvládnu to za týden.“
Nezumi znovu pokrčil rameny. „Jak si přeješ,“ povzdechl si. „Dělej, jak myslíš. Ale drž se knih a polic. Ničeho jinýho se nedotýkej.“
„Kromě knih a polic tu toho moc nemáš.“
„Jak si řekl, možná najdeš nějaký úžasný poklad. Abych ti řekl pravdu, ani já nemám páru, co je pod nima pohřbený.“
Myšky na sebe štěbetaly z koutů a mezer mezi knihami. Shion vzal malý světle zelený svazek.
„Nezumi.“
„Hm?“
„Jak dlouho tu žiješ?“
Tyhle holé betonové zdi, tisíce knih, tahle podzemní místnost― nevypadalo to jako nejvhodnější místo pro lidské obydlí.
„Tys tu nevyrostl, viď? Kdy jsi―“
Zavřel ústa. Všiml si, že Nezumiho oči získaly ocelový odlesk.
„P― Promiň.“
Nezumi vytrhl Shionovi knihu z ruky a odhodil ji stranou.
„Jestli tu plánuješ zůstat―“ obalil si ramena látkou ze supervlákna a netrpělivě si povzdechl. „Udělej něco s tím svym zvykem vyslýchat ostatní. Nevím, jak dlouho ještě snesu, jak čenicháš v každý malý části mýho života.“
„Já nečenichám. Jen jsem to chtěl vědět.“
„Čmuchání kolem a dotazování se lidí na každou jednotlivou informaci, kterou chceš, se nazývá čenichání. To si taky zapamatuj.“
Shion ucítil záblesk podráždění nad způsobem, jakým ho od něj Nezumiho slova odstrčila. Vytrysklo v něm rozhořčení. Nečenichal. Popadl Nezumiho, který se chystal odejít, za ruku.
„Ještě skoro nic neznám. Proto jsem to chtěl vědět.“
„A já ti říkám, že je to―“
„Kdyby to bylo něco, bez čeho bych se obešel,“ přerušil ho Shion, „nechtěl bych o tom vědět. Ale já chci. Pro mě je to něco, co potřebuju vědět. Chci to vědět a proto―ach―“ Kousl se do jazyka. Přitiskl si ruku na ústa a v bolestech si dřepl na podlahu. V očích ho pálily slzy a v ústech ho bodala bolest. Nezumi vybuchl smíchy.
„Bože, copak si přirozeně neohrabanej? Pohled na tebe mě nikdy neomrzí. ―Seš v pohodě?“
„Trochu. Kousnutí do jazyka vážně bolí.“ Když byl v No. 6 ― což bylo od narození až do šestnácti ― Shion se nikdy tak nezamotal do vlastních slov, aby se kousl do jazyka. A tohle bylo také poprvé, co někoho bez přemýšlení popadl za ruku, jen tak z touhy říct, co měl na srdci, jeho slova nedokázala držet tempo s myšlenkami.
„Takže?“
Nezumi si klekl a zahleděl se Shionovi do tváře. Světlo v jeho očích, které mělo lesk jemně tkané látky, ustoupilo pod jemnou září.
„Co chceš znát?“
„Ty―“ odpověděl Shion. „Chci poznat tebe.“
Nezumi otevřel ústa dokořán. Několikrát zamrkal.
„Shione, nečetl jsi v poslední době nějaké divné knihy?“
„Divné?“
„Jako romány, ten druh, kde je to samé klišé a přehánění. Víš, kde přijde princ zachránit slečnu v nesnázích nebo milenci, co jsou rozděleni, překonají potíže a strasti a znovu se setkají.“
„Nemyslím, že bych něco z toho četl.“
„Tak kdes k čertu přišel na tu větu? 'Chci poznat tebe,“ zopakoval Nezumi nevěřícně.
„Nemusel jsem se to někde naučit, abych to řekl.“
„Tys to, cos právě řekl, myslel vážně?“
„Samozřejmě, Nezumi–“ Shion si otřel rty a podíval se přímo do jeho šedých očí. „Chci to vědět. Chci to vědět, protože je ještě spousta věcí, o kterých nemám potuchy. Vím o tobě jen to, žes' mě zachránil. Neznám tvoje pravé jméno nebo jak jsi vyrůstal, ani proč tu žiješ sám― nebo na co teď myslíš nebo co plánuješ dělat ― nemám ponětí. Nevím o tobě absolutně nic.“
Nezumi ho chytl za zápěstí. Prsty měl vždycky chladné a tuhé.
„Tak potom ti teda něco řeknu. Dej sem ruku.“ Shion udělal, co řekl a položil Nezumimu dlaň na hruď.
„Co cítíš?“
„Cítím―? No, cítím mužskej hrudník. Je to tvrdé a ploché.“
„Já vim, já vim. Bohužel pro tebe nemám velký prsa. Co ještě?“
„No...“
Co cítil na dlani skrze hrubou látku Nezumiho košile? Jeho srdeční tep, jeho teplo, pevnost jeho těla. Shion zaváhal nad tím, jak to vložit do slov. Nevěděl proč. Odtáhl ruku a zkroutil prsty k dlani. Nezumi se tiše zasmál.
„Moje srdce tlouklo a hřálo to. Viď?“
„Samozřejmě. Jsi naživu. Je normální, že ti tluče srdce a hřeješ.“
„To je. Jsem naživu a jsem tu přímo před tebou. To je všechno, co potřebuješ vědět. Co víc bys chtěl?“
Nezumi vstal a shlédl dolů na Shiona. Jeho pohled byl, stejně jako jeho prsty, chladný.
„To co chceš, jsou informace,“ řekl ledově. „Moje datum narození, historie mého vývoje, moje výška, váha, IQ, DNA. Chceš jen informace, které bys mohl převést na čísla. To je jedinej způsob, jak ses kdy pokusil porozumět ostatním lidem. Proto nerozumíš živým lidem, kteří stojí přímo před tebou.“
I Shion teď vstal. Pevně zaťal ruku v pěst.
„Seš velkej sarkasta a rád si děláš z lidí legraci. Nemáš rád ryby a spíš neklidně.“
Nastal okamžik ticha.
„―Co?“
Shion pokračoval.
„Máš neskutečné množství znalostí a velký rozhled― ale nejsou systematické. Někdy si nevypočitatelný a přecitlivělý, ale jindy líný a lehkomyslný ohledně detailů. Zbožňuješ vařící polévku a jsi opravdu nevrlý, když není správně osolená. A minulou noc jsi mě ve spánku třikrát kopl.“
„Hej, Shione, zadrž na chvilku―“
„Od té doby co jsem přišel, jsem se o tobě tohle naučil. Nejsou to čísla. Nikdy bych tě nenahradil čísly. To ani nechci.“
Nezumi z něj sklouzl pohledem pryč.
„Jsem pro tebe jen cizinec,“ řekl. „Neměl by ses zajímat o cizí lidi. Před čtyřmi lety si mi zachránil život a já mám za to u tebe velkej dluh. Proto jsem ti z toho tentokrát pomohl. Takže jestli chceš, můžeš tu zůstat, jak dlouho si jen přeješ a dělat si, co se ti zachce. Ale nikdy nemysli na to, že by ses chtěl dozvědět víc o jiném cizinci.“
„Proč ne?“
„Protože ti to bude překážet.“
„Překážet? Znalosti mi budou překážet?“
„Jo, lidem jako seš ty. Seš dobrej v biflování znalostí, ale snadno podléháš emocím. Rychle začneš důvěřovat lidem a snažíš se k nim přivázat. Už jsem ti to říkal, ne? Zbav se toho, odhoď všechno, co nepotřebuješ.“
„Jo, jenže...“
„Ale to co děláš zrovna teď, je přesnej opak. Začínáš se o mě zajímat a chceš vědět víc. Pokoušíš se na sebe naložit ještě víc. Seš beznadějně hloupej, prostě beznadějnej.“
Shion nerozuměl Nezumiho slovům. Bylo to mnohem víc matoucí a těžší na uchopení než jakákoliv odborná kniha, kterou kdy četl.
„Nezumi, nechápu, o čem to mluvíš,“ vyslovil pravdivě své pocity. Nezumi mírně pokrčil rameny.
„Čím víc víš, tím větší citové vazby budeš mít. Pak už nebudeme dál cizinci. A to pro tebe bude problém.“
„Pro mě? Proč?“
„Až se staneme nepřáteli, nedokážeš mě zabít.“ V hlase měl náznak smíchu. Shion odhodlaně kopal nohou do prošlapaného koberce.
„Zatímco jsi zaneprázdněný tím, jak jsi lapený ve svých emocích, můžu jít a vrazit ti do srdce nůž. Víš, nůž je vážně starobylá zbraň, ale někdy přijde celkem vhod.“
„Proč se my dva musíme stát nepřáteli? To je prostě absurdní? Pokud vůbec něco, tak je to pěkně hloupé.“
„Opravdu? Myslím, že je to docela hodnověrné.“
„Nezumi!“ vykřikl Shion rozhořčeně.
Ozval se hlasitý kácivý zvuk, jak spadla hromada knih. Na Nezumiho rameno vyskočila myška.
„No, jestli hodláš ty knihy roztřídit, měl bys sebou hodit. Tejden uteče jako nic. Jdu do práce.“ Nezumi se hbitě otočil na podpatku a vyšel ze dveří. Shion cítil, jak jeho tělo opustilo veškeré napětí. Cítil zimu a vlhkost. Rozhovory s Nezumim mu někdy tak pocuchaly nervy, až ho polil studený pot. Shion si olízl suché rty.
„Ani nevím, co vlastně děláš,“ zamumlal sám pro sebe. „Jen jsem to chtěl vědět. Kdo je tu vlastně hloupý?“ Nechal svá slova chvíli viset ve vzduchu a pak se vydal organizovat stohy knih.
„Shione.“ Dveře se otevřely a zavolal na něj Nezumiho hlas. Hodil jeho směrem pár pracovních rukavic.
„Když to budeš dělat holýma rukama, zlomíš si nehet.“ Dveře se zavřely, ještě než mohl Shion poděkovat a v místnosti se opět usadilo ticho. Tenhle neformální akt laskavosti, nebo ta chladná, nezaujatá slova před pár minutami― čemu z toho věřil? Shion ho nechápal. Proto si přál informovat se a převzít pevnou kontrolu. Shion si natáhl rukavice a zvedl z podlahy nějaké knihy.
Samozřejmě. Při takovém druhu práce je dobré mít rukavice. To je další věc, kterou jsem nevěděl.
Chceš jen informace, které bys mohl převést na čísla. To je jedinej způsob, jak ses kdy pokusil porozumět ostatním lidem. Slova, která mu vmetl do tváře před pár minutami, mu ještě pořád tvrdošíjně přetrvávaly v uších. Tahle metoda analyzování lidí skrze data bylo něco, co se Shion učil celý svůj život v No. 6, od chvíle, kdy byl považovaný za nejvýše ohodnoceného v Dětských zkouškách a získal špičkové vzdělávací prostředí.
Lidské tělo je tvořeno 274 odlišnými typy buněk, vyčísleno celkem na 60 milionů. Dokonale si pamatoval jméno, tvar i funkci každé z nich. Znal umístění a funkci každého orgánu a také se naučil o přenosech signálů mezi amygdalou |párová mozková struktura obratlovců|, perirhinal cortexem |také perirhinal kůra, část kůry mozkové| a hippokampem |součást velkého mozku ve spánkovém laloku, zpracovává informace z kůry mozkové a limbického systému, posílá je dál do hypotalamu a dalších částí mozku|.
Ale bylo mu to k ničemu. Bylo jedno, kolik ze svých znalostí vložil do práce, nedokázal pochopit osobu, s níž už skoro měsíc žil.
Vážně si Nezumi upřímně myslel, že se z nich jednou stanou nepřátelé? Že to skončí tak, že navzájem zabijí ― bylo to možné? Nezumiho slova i chování byly vždycky zahaleny tajemstvím a dost Shiona mátly.
Nechápal ho. Proto si přál informovat se a převzít pevnou kontrolu. Chtěl poznat tu část Nezumiho, která nemohla být nahrazena čísly nebo symboly. Shion zavrtěl hlavou. Myšky mu zběsile cupitaly kolem nohou. Musím přestat. Dumat nad tím ničemu nepomůže. Právě teď musím svést válku s těmito knihami.
Brzy byl zbrocený potem. Bolela ho záda a ruce mu ztěžkly. Jenže co rušilo Shiona v práci nebylo bolavé tělo ani vyčerpání, nýbrž stránky knih, které procházel. Náhodou prolistoval příběh a zjistil, jak klesá k podlaze, aby si dočetl zbytek. Zcela zabraný do něj brzy ztratil pojem o čase. A pokaždé mu na stránku vyskočila myška, aby ho krutě pokárala.
„Dej mi ještě minutku. Odložím to, jakmile dočtu tuhle část.“
„Písk, písk!“
„Dobře, dobře. Jdu na to, jo? Spokojená?“
A třetího dne to našel, pod starou kopií vědeckého časopisu. Malá stříbrná krabička. Jeho nouzová lékárnička.
Za bouřlivé noci před čtyřmi lety se objevil Nezumi, promočený skrz naskrz, náhlý vetřelec v Shionově domě. Rameno měl potřísněné krví, zmáčený chlapec před ním vypadal, jako by se měl zhroutit. Shion bez přemýšlení natáhl ruku. Jeho ochranářský instinkt se v něm vzedmul tak silně, až dokonce zapomněl, že by měl mít z vetřelce strach. Ani poté co zjistil, že je VC ― považovaný No. 6 za násilníka a nebezpečného kriminálníka ― se ten pocit nezměnil. Shion vzal Nezumiho pod svá křídla, ošetřil mu zranění a poskytl chvilkový oddech. Nezaváhal. Nemohl si pomoct a udělal to. A výsledkem bylo, že ztratil většinu toho, co měl, stejně jako velkou část své bezpečnosti a privilegovaného života.
Té noci Shion ošetřil ránu po bolestivě evidentní kulce, která ji způsobila pomocí nástrojů a léků v téhle nouzové lékárničce. Příštího rána zmizely čtyři věci ― červená kostkovaná košile, ručník, nouzová lékárnička a Nezumi samotný. Dvě z nich měl zpátky v rukou. Nebo spíš, nouzovou lékárničku stranou, nebylo možná správné říkat, že se mu Nezumi „dostal zpět“ do rukou. To Shion byl ten, kdo padl do pasti a byl Bezpečnostním úřadem tažen do Nápravného zařízení ― to Nezumi ho zachránil a vzal z No. 6.
On se nevrátil. To já sem vrazil a našel zde útočiště. Taková byla realita. Spadl z Utopického města ― někým dokonce nazývaného Svatého města ― do této podzemní místnosti, kam nedopadal sluneční svit. Pravděpodobně už se do No. 6 nebude moct nikdy legitimně vrátit. Nechal tam svou matku. Myslela na něj ještě Karan, dokonce i potom, co ho odsoudili jako uprchlého zločince?
Shion věděl, že bylo zbytečné o tom přemýšlet, nicméně srdce ho bolelo.
Nemohl to všechno odhodit jako Nezumi. Nemohl se toho zbavit. Nemohl bez toho žít. Musel se něčeho chytit, jinak se zhroutí a spadne. Musí mít neustále někoho v srdci, jinak zešílí.
Shion otevřel víko krabice. Vypadalo to, že automatický sterilizátor ještě pořád funguje. Skalpel a role gázy matně zářily pod slabým načervenalým světlem sterilní lampy. V hrudi se mu vzedmul nostalgický pocit, jako by se setkal se starým přítelem.
„Písk-písk! Čit-čit-čit!“
„Co? Já vím, já vím. Už jsem skoro u toho. Bože, seš tak přísnej.“ Shion se zasmál. Jako by v odpověď zvedla myška přední tlapky a zašvitořila.
Zhruba po týdnu se Shionovi podařilo uspořádat téměř všechny knihy, které zabíraly většinu podlahy. Samozřejmě bylo nemožné najít pro každou z nich místo v polici a na podlaze pořád zůstávaly hromady knih ― ale vyklidil značné množství životního prostoru.
„Tak co si myslíš?“ nadmul Shion hrdě hruď. Nezumi byl líně rozvalený na židli. Zívl.
„Nouzová lékárnička, pár přikrývek, hrnek a stará kamna. To je všechno, cos našel?“
„Je toho hodně,“ odpověděl Shion rozhořčeně.
„Dost blbý, žes nenašel povolenku ke vstupu do No. 6.“
Shion se přesunul před Nezumiho a podíval se mu přímo do očí. Když chce mluvit vážně, nesmí se vyhýbat pohledu toho druhého. Tohle byla jedna z věcí, které se naučil za měsíc soužití s Nezumim. Shion se naklonil, každou rukou uchopil jedno z opěradel křesla.
„Co je?“
Shion teď zepředu blokoval Nezumiho. Ten se neklidně zavrtěl.
„Nezumi, moje matka je ještě pořád v No. 6. Je moje jediná pokrevní příbuzná. Je mi jedno, jak moc se mi za to směješ, ale nikdy se jí nedokážu zbavit. Ale― ale nech mě říct ti tohle. Už nemám žádné vazby k životu v tom městě. I kdyby mi někdo řekl, že se můžu vrátit v čase, nechtěl bych se vrátit do doby, kdy jsem v No. 6 vedl privilegovaný život jako legitimní občan. Myslím to vážně ― nechtěl bych se vrátit ani za nic.“
Šedé oči na druhé straně Shionova pohledu ani nemrkly.
„Tvrdíš, že můj život v No. 6 byl lež. Teď to prožívám na vlastní kůži. A nikdy v životě se nechci vrátit k životu ve lži, co jen vypadá jako poklidný a privilegovaný.“
„Takže seš připravenej na život mimo Svatý město, to se mi snažíš říct?“
„Jo.“
„Víš, co je tohle za místo?“
S odpovědí váhal. Nezumiho rty se zkroutily do chladného úsměvu.
„Nevíš vůbec nic,“ řekl měkce. „Nevíš, co je to hladovět, klepat se zimou, sténat kvůli ráně co se zanítila, protože jí nikdo dlouho neléčil; nemáš ponětí o utrpění, který následuje, když tu ránu zamořej červy a začneš hnít zaživa; netušíš, jaké to je, sledovat někoho, jak ti umírá přímo před očima, zatímco pro něj nemůžeš nic udělat. Nevíš absolutně nic. Jen meleš krásný slovíčka. Tvrdíš, žes to prožil na vlastní kůži? Jen si sloupl slupku toho města a přičichl k němu a už se chováš, jako bys o tom věděl všechno. Možná to je město lží, ale v No. 6 máš teplou postel, hromady jídla a čistou vodu. Máš plně vybavené nemocnice, rekreační střediska, výchovné instituty. Všechno, co zdejší obyvatelé nikdy nedostanou bez ohledu na to, jak moc si to přejí. A ty říkáš, že k tomu nemáš žádný vazby? Taková arogance. Taková arogance, až mi z toho naskakuje husí káůe. Buď to, nebo seš lhář.“
Shion se nadechl. Zesílil stisk na opěrkách.
„Možná to je arogantní― ale nelžu. Bez ohledu na to jaké je tohle místo, stejně tu chci dál žít. Ne protože mě vyhnali z No. 6 jako zločince. I kdyby ne― jedno, jak strašné prostředí se tu z toho vyklube, chci tu zůstat.“
„A tvůj důvod?“ odsekl Nezumi. „Jestli nelžeš a jestli se na mě nesnažíš zapůsobit modelovou odpovědí, co tě dovedlo k tomuhle rozhodnutí?“
„ Přitahuješ mě.“
„Co?“
„Víš věci, co já ne. Naučil jsi mě věci, které mě nikdo předtím nikdy nenaučil. Nedokážu to přesně vyjádřit, ale―“ zaváhal. „Přitahuješ mě. Hodně. Proto tu chci zůstat. Chci vidět to co ty, jíst to co ty a dýchat stejný vzduch. Chci v těchto rukou držet to, co jsem v No. 6 nikdy nemohl dostat.“
Nezumi pomalu zamrkal. Potom si přiložil ruku na čelo a podrážděně pomalu zavrtěl hlavou.
„Shione, už nějakou dobu si toho všímám, ale―“
„Jo?“
„Tvoje jazykové schopnosti jsou horší než u šimpanze.“
„Kdysi jsem slyšel, že genom člověka a šimpanze se liší pouze o 1,23%,“ řekl Shion nevyvedený z míry. „Nemyslím si, že bys měl zesměšňovat šimpanze.“
„Zesměšňuju tebe. Idiote. Netušíš snad jak používat správné výrazy?“
„Bylo snad na tom, co jsem řekl něco divného?“
„Nepoužívej slova jako 'být přitahován' tak snadno. Maj celkem velkej význam, je to důležitý spojení. Používáš ho jen pro někoho, kdo je v tvym životě speciální a nenahraditelný.“
„Tak jak to mám říct? Říkám snad, že tě miluju?“
Nezumi si zhluboka, dlouze a přehnaně povzdechl. „To je fuk,“ zamumlal. „Když s tebou mluvim, mám v hlavě zmatek. Tady,“ vtlačil Shionovi do rukou tlustou knihu a vstal. „Hamlet. Přečti si to.“
„Už se stalo.“
„Tak si to přečti znova. Věnuj své zmrzačené jazykové schopnosti nějakej dobrej, tvrdej trénink. Nauč se pár slov.“
„To jsem byl až tak moc mimo?“
Nezumi zrychlil proud slov.
„Jen tě fascinují nové a neobvyklé věci. Seš jako vědec, co právě objevil novou planetu nebo nějakej druh bakterie. Přetékáš zvědavostí, protože ses setkal s někým, kdo je jiný než všichni lidé, co tě doteď obklopovali. Tak je to. Nepřitahuju tě a nejseš do mě zamilovanej. Jen tě vzrušuje exotický zvíře, který jsi zrovna objevil. To nedokážeš ani poznat rozdíl?“
Byla to tvrdá slova. Stala se ostrými trny bodajícími do Shinových ušních bubínků.
„Nevěřím ti,“ řekl Nezumi.
Shion zvedl obličej, jeho pohled se střetl s Nezumiho. Bez přemýšlení se kousl do rtu.
„Nevěřím ničemu z toho, co říkáš. Seš někdo, kdo žil od narození v umělé hojnosti. A seš dostatečně arogantní na to, abys dokázal říct, že celé to jmění lehce odhodíš. ―Shione,“ řekl náhle. „Když sis zvykl na tu uklízecí práci v parku, musel jsi každej den provádět rituál, ne?“
Rituál byl vždycky prvním úkolem Shionova pracovního dne. Musel položit dlaň na obrázek Radnice ― nebo neformálně Měsíční kapky ― zobrazené na monitoru systému údržby a slíbit svou oddanost.
„Slibuji svou nepolevitelnou a neochvějnou věrnost městu No. 6.“
„Máte naši vděčnost za svou loajalitu. Zapojte se do vaší každodenní práce s upřímností a pýchou dobrého občana Města.“
To bylo ono. Každé ráno zopakoval ten samý úkol. Bylo to pro něj bolestně nepohodlné. Jeho mladická hrdost utržila šrám kvůli nutnosti opakování těch banálních a velkolepých slov a kvůli rituálu samotnému, který vypadal hloupě.
Nezumi se krátce zasmál.
„Nenáviděl si to, viď.“
„Jo.“
„Jako by tě to dusilo, co, být nucený přísahat svou loajalitu.“
„Jo... když to teď zmiňuješ.“
„Ale smířil ses s tím,“ řekl Nezumi. „Místo vzdoru si každé ráno přednesl ten závazek, aniž bys myslel jediné slovo vážně a předstíral si, že ti to nevadí. Nech mě něco ti říct, Shone: slova nejsou něco, co můžeš jen tak rozhazovat kolem sebe. Nemůžeš se nechat nutit něco říkat a prostě se s tím smířit. Ale to ty nevíš. Proto ti nehodlám věřit.“
Nezumi k němu náhle natáhl ruku. Dlaní se dotkl Shionovy tváře.
„Bolelo to?“ zeptal se opatrně.
„Docela jo.“
„―Necítím vůči tobě zášť. Ani to není tak, že bych tě nenáviděl.“
„Já vím...“ odpověděl Shion tiše. „To dokážu odhadnout.“
„Shione.“
„Hm?“
„Chtěl bys jít ven?“
Prsty mu prohrábl vlasy.
„Už ses úplně uzdravil, ne? Cítíš se na to vidět na vlastní oči místo, kde ses rozhodl žít?“
Nezumi pomalu odtáhl ruku. Několik pramenů bílých vlasů držel svými dlouhými prsty. Shinovy vlasy se ještě trochu leskly, přestože byly vyčerpané z nové barvy, a někomu by se mohly zdát pěkné. Ale on cítil krutost jejich krásy. Za jedinou noc mu z vlasů vyprchala barva a byl zjizvený červeným pruhem, který se mu po celém těle vinul jako had. Viděly ho děti, které se při pohledu na něj rozkřičely. Nedokázal zapomenout na pohled v jejich očích. Byly naplněny hrůzou a děsem někoho, kdo spatřil deformované monstrum. Ale musel vyjít ven. Chtěl vidět svět, kde se rozhodl žít, na vlastní oči, slyšet zvuky na vlastní uši, cítit svým nosem a svou vlastní kůží. Potom si o tom možná dokáže znovu promluvit s Nezumim.
Bez ohledu na to, co je tohle za místo, chci tu žít. Než zůstat obklopený lží a být nucen polykat banální slova, chci žít tady― i kdyby to znamenalo, že budu muset bojovat―
„Můžeme ti obarvit vlasy, jestli se tak budeš cítit líp,“ řekl Nezumi. „Černá, hnědá, zelená ― jakoukoli barvu si jen budeš přát. Co chceš dělat?“
Takové bylo sdělení od Karan, velmi záhadné ― Shion nevěděl, na co poukazovalo, nebo za kým je zavede.
„Zjistil jsi, kde ta Zapadlá budova je?“
„Ne,“ odpověděl Nezumi. Nemáme na domech žádné fajnové číslování. Ale kdysi bývalo tohle místo slušným městem a povedlo se mi získat mapu z tý doby. A je tu oblast označená LK-3000.“
„Všechno tohle jsi našel...“ zamumlal Shion v úžasu.
„Jen abych zabil čas.“
„Nemyslím, že máš času nazbyt. Vždycky vypadáš tak zaměstnaně―“
„Och, a napiš dopis,“ přerušil ho nonšalantně Nezumi.
„Co?“
„Matce. Ale do 15 slov. Jen jednoduchou poznámku. Myška tady říká, že jí chybí domácí chleba tvojí mamky.“
„Ty ho pro mě doručíš?“
„Spíš jen zmínku,“ řekl stroze. „Pod 15 slov. Nemůžu zaručit, že se k ní bezpečně dostane.“
„Nezumi.“
„Co je?“
„Díky.“
Nezumi před ním ucukl a upřel na něj zděšený pohled.
„Mohl by ses na mě, prosím, takhle nedívat? Běhá mi z toho mráz po zádech. Co bude zítra, to bude zítra. Dám si sprchu. Och a než napíšeš matce dopis, přečti tomu chudáčkovi příběh. Celou dobu na něj čeká.“
Nezumi zmizel v koupelně, Shion se schoulil v křesle a otevřel knihu, kterou mu předtím Nezumi podal. Cítil slabý závan vůně papíru. Okamžitě ho do sebe vtáhla a brzy se ztratil v jejích stránkách.
V svém srdci jestli jsi mne choval kdy,
mžik zdrž se blaženosti nebeské
a v strastech dýchej v krutém světě tom,
bys o mně vypravoval.
|SHAKESPEARE, William. Hamlet: kralevic dánský tragédie o pěti jednáních. Přel. Josef Václav Sládek. 6. vyd. Praha : Fr. Růžička, 1946. Jednání páté, scéna druhá, str. 184|
Hamlet naposledy vydechl v náručí svého přítele. Shion pomalu zavřel knihu. Slyšel déšť. Zajímal se, proč to vždycky vypadalo, jako by prosakoval stěnami podzemní místnosti. Prosakoval a rezonoval jako něžné tóny hudby.
A v strastech dýchej v krutém světě tom ― možná že život v tomto světě znamená ― trpět v bolestech. A Nezumi to věděl. Měl to zakořeněné hluboko v těle. U nohou mu zašvitořila myška.
„Och, omlouvám se. Kterou chceš, abych ti přečetl?“
Myška mu vyšplhala na koleno a třela o sebe přední tlapky.
„Chceš, abych ti přečetl tuhle?“
Písk.
„Vážně miluješ tragédie, viď. Proč si nevybereš něco zábavnějšího?“
Překřížil nohy s myší stále posazenou na koleni.
„Čti mu tragédie,“ ozval se za ním Nezumiho hlas. Ani si nevšiml, že vyšel z koupelny. Nic neslyšel, ani nezaznamenal jeho přítomnost.
„Máš dobrý hlas. Tenhle chlapík miluje, když se mu čte. A miluje naslouchání tragédiím.“
„Vážně?“
Myška na něj zamrkala očima v barvě hroznů. Shion odhadl, že je to jeho způsob, jak říct ano.
„Dobře, dobře. Tak od jednání pátého―“
„Ššš―“ Nezumi přitiskl Shinovi na ústa vlhkou ruku. „Něco slyším.“
„Co?“
Než se mohl zeptat, co to bylo, dolehlo to i k jeho uším. Zvuk kroků obtížně šplhajících dolů po schodech. Někdo udeřil na těžké dveře. Kdosi klepal na jejich střed, byl to zběsilý zvuk, přestože ne moc silný.
Dítě.
Dítě zoufale klepající na dveře. Shion vstal a rázoval ke vchodu.
„Ne tak rychle.“
Zastavil ho Nezumi. Jeho šedé oči obezřetně pozorovaly dveře zpoza vlhké ofiny.
„Ještě neotevírej.“
„Proč ne?“
„Je to nebezpečné. Neotevírej dveře bez obrany.“
„Klepe dítě. A je to naléhavé. Něco se muselo stát.“
„Jak si můžeš být tak jistý? Ozbrojený voják dokáže také bez problému zaklepat na spodní polovinu dveří.“
Shionův pohled putoval z Nezumiho obličeje ke dveřím.
Pomozte mi.
Myslel si, že zaslechl slabý výkřik žádosti. Polkl. Odjistil dveře a stiskl kliku.
„Shione!“
Otevřel dveře. Do místnosti zavanul chladný průvan. Venku se stmívalo a vál studený vítr.
V houstnoucí tmě stála dívka. Oči měla naplněné slzami, jak tak vzhlížela k Shionovi. Už ji předtím viděl. Žila v barabiznách v údolí pod svahem. Byla to dívka, na níž nedokázal zapomenout ― ta, která ječela kvůli Shionovým vyběleným vlasům a červené jizvě, která se mi plazila po krku. Poprvé byl tímto pohledem spatřen jako znetvořený. Ale teď byly její velké oči zalité slzami a neobsahovaly ani stopy hrůzy. Místo toho zářily zběsilou naléhavostí.
„Pomozte mi―prosím―on umírá.“
Shion vzal dívku hbitě za ruku a začal šplhat nahoru po schodech. Spěšně křikl přes rameno: „Nezumi, přines nouzovou lékárničku a nějaké přikrývky!“
Potom vyrazil ven, do lesa holých větví a spadaného listí.
pondělí 22. června 2015
neděle 21. června 2015
Akuma Gate zavírá brány
Ahojky, sice je mi to moc líto, ale jsem nucena dočasně přerušit překládání. V následujících třech měsících mě totiž čeká dvojité stěhování do odlehlých končin bez internetu (fňuk), takže nebudu mít, jak se sem dostat a navíc pochybuji, že mi při všem tom balení a zařizování vůbec zbude čas.
Nicméně pořád tu máme Ame, která mi slíbila, že bude vydávat co nejčastěji (věci ke korektuře mi bude nosit na USB) a Sephirotha, jehož korekturu bych snad mohla jednou za čas zvládnout někde v kavárně, takže DxD manga a Log by měly vycházet stejně jako předtím.
Co se týče zbytku, moc s ním nepočítejte. Udělám co bude v mých silách, aby alespoň sem tam přibyl nějaký ze zaběhnutých překladů, ale moc nadějí si nedělejte.
Zoufat ale nemusíte, jelikož jsem si 'předpřipravila' pár menších jednorázovek, které se budou v předem nastavených intervalech přibývat, abych se vyhnula zbytečné stagnaci stránek.
Poslední z běžných překladů vyjde 25.6. a bude to No.6 (to už tu sice nebudu, ale chci si udělat nevědomou radost :D).
Snad jsem vám moc nezkazila náladu a v říjnu se zase uvidíme ;)
Hezké prázdniny~
Scaren Kage
pátek 19. června 2015
neděle 14. června 2015
neděle 31. května 2015
sobota 30. května 2015
MKnR: Volume 1 – Kapitola 3
Slibovaná kapitola Mahouky je tady! Je mi líto, že se tak moc opozdila, ale nic s tím neudělám, nějak jsem měla potřebu učit se na maturu :D
Dnes večer ještě dodám doslov No.6 a pak už jen očekávejte pondělní změny v kalendáři, kde se objeví nabídka na červen.
A teď si jdu lehnout, jelikož jsem naprosto mrtvá x)
No.6: Volume 1 – Kapitola 5
Omlouvám se, ale maturita mi zabrala spoustu času, takže jsem nějak nestihla dopřeložit Mahouku. Ale nebojte, zbývají poslední dvě stránky a kontrola, takže to do zítřka určitě stihnu :) Mezitím si užijte kapitolu No.6 :)
pondělí 18. května 2015
High School DxD manga – Kapitola 3
Po čase další překlad mangy, za který vděčíte Sephirothovi :) Snad se bude líbit
pondělí 4. května 2015
pátek 24. dubna 2015
sobota 18. dubna 2015
High School DxD: Volume 2 – Život.2 Vybral jsem si boj.
Z čistě bezpečnostních důvodů: Buďte si vědomi, že tato kapitola je 15+! Mladším čtení zakázáno ;) (Ne že by to někdo bral vážně, co?)
středa 8. dubna 2015
Toradora!: Volume 1 – Doslov překladatele
Doslov překladatele
Když jsem začínala Toradoru!, byl to jeden z prvních projektů na přání, a přestože žánr 'romantika' nijak zvlášť nemusím, měla jsem hned dva pádné důvody k jejímu načnutí. Za prvé: překlad je pro mou příbuznou, která Toradoru! viděla (nicméně žádost nepocházela od ní) a za druhé: byla jsem donucena se podívat na anime a pár věcí mi nedošlo, takže jsem doufala, že mi novela pomůže líp pochopit některé jednání postav (B-A-K-A -_-)
Asi protože nikdy nepatřila mezi mé favority, mám takovou radost, že jsem u konce – ne, to vyznělo špatně. Prostě: je fajn, že se mi podařilo ji dokončit v relativně "krátkém čase" (přesněji rok a pár měsíců). A asi si ji nechám :D
Uznávám, dodělat první svazek a vybodnout se na to je kapku blbý, ale – neodsuzujte mě – netvrdím, že mě to nenapadlo, když vám novela nesedne, nic s tím nenaděláte. Naštěstí nechat práci nedokončenou není můj styl (SAO mě třeba žere ještě dneska, na druhou stranu proč by měla miliarda lidí dělat na jednom projektu jen pro jeho popularitu, že?) a proto se můžete těšit na další kapitoly. Tu první z druhé knihy plánuju až na červen (bohužel, mám moc práce a tak jsem si udělala minirozvrh "co splnit v měsíci tom a tom", ale nebojte, květen bude i tak nabitý překlady!).
Mno, to je asi všechno, co k tomu napíšu... Oblíbila jsem si Ryūjiho s jeho 'gentle' chováním i Taigu a její 'furious' osobnost. Přesto nepatří k mé topce. Prostě nejsem romanticky založený člověk, no. Ale kdo ví, třeba se to s druhou knihou změní...
Scaren Kage
Toradora!: Volume 1 – Doslov
Autorovy poznámky
Tady Take Yuyu, jejíž váha se neustále zvyšuje. Kdykoli se zlou předtuchou sklopím hlavu, abych se na sebe podívala, vždycky přemítám, "Tohle už není břicho, ale plovací kruh!" Toto poznání se dennodenně automaticky aktualizuje. Ačkoli plovací kruh může vlastně představovat naději, sen nebo dokonce štěstí? No, v takovém případě… by bylo dobře, kdyby se ještě zvětšil! Pokud se mnou nesouhlasíte, budu nelítostná! (Říká, oči na balení instantních nudlí poblíž.)
Každopádně, už všichni dočetli Toradoru!, knihu první? Ráda bych poděkovala každému čtenáři za její zakoupení a jsem ráda, pokud se vám líbila.
Otázka: Proč v ní nejsou žádné souboje, portréty vnitřního světa postav nebo "nažhavené" postavy?
Odpověď: Takhle jsem ten příběh prostě zkonstruovala.
...Svět Toradory! je plátkem života. Velmi obyčejný milostný příběh se špetkou komedie. Od teď mám v úmyslu psát přesně takové krátké příběhy, takže pokud se vám líbí, podporujte prosím dál Toradoru!
Mimochodem, ráda bych poděkovala čtenářům své další novely Watashitachi no Tamura-kun za jejich dopisy. Mockrát díky! Všechny vaše myšlenky jsem přečetla v plném rozsahu.
Pečlivě zacházím s každým z nich a to až tak, že je ve spaní objímám. Abych poděkovala za váš projev podpory, tvrdě zapracuji na dalším vývoji série Tamura-kun.
Každopádně hádám, že tahle kniha se vám dostane do rukou zhruba v březnu (2006)... (I když podle mě jde spíš o očekávání...) Jelikož je dnes, při psaní doslovu, 3. ledna, tak bych vám měla také popřát šťastný Nový rok! Pod tlakem předsevzetí jsem učinila následující prohlášení: Tento rok mám jen jeden cíl, a to pracovat tvrději.
Důvodem pro něj je neúmyslné prohlášení mého editora,
"...Takemiyo-san, co obvykle děláte?"
Asi už na to zapomněl, ale po téhle otázce jsem vážně vyšilovala. Co obvykle dělám? Jsem profesionální spisovatel... Obvykle nepracuji...
Jak jsem tak pečlivě přemýšlela nad tím, proč se na to zeptal, uvědomila jsem si nakonec pravý význam toho, co se snažil říct:
"(Jako nadějný spisovatel a ještě k tomu profesionál vydáváte každoročně jen dvě knihy. Přestože je v nich teď víc kapitol, nevypadá, že byste zrovna pracovala...) Takemiyo-san, (jako někdo, kdo by měl pracovat) co obyčejně (kromě práce) děláte? (Mimochodem, neztloustla jste poslední dobou?)"
Když jsem se vrátila nohama na zem...
Co obvykle dělám? Opravdu pracuju! Ačkoli trávím víc času svačinkami, vařením špaget, přidáváním teplého mléka, mísením špaget s treskou, vařením brambor, sypáním nori na špagety s treskou, vařením šunky, přidáváním natta na špagety s treskou... a takové věci... abych byla přesnější... Nejím poslední dobou moc tresky?
Přesně tak, musím přestat dělat špagety s treskou a zodpovědně se vrátit k práci! Teď není čas na dvě porce (každá o 200g) špaget s treskou denně! Takže pro tenhle plovací kruh...! Bylo by fajn, kdybych se zbavila tohohle kusu masa...!
Proto musím tenhle rok pořádně zapracovat a také udržet příjem špaget s treskou na minimu. Aby si čtenáři mou práci užili, musím se na ni soustředit ze všech sil bez ohledu na okolí a tvrdě pracovat, i kdyby to znamenalo rozmlátit klávesnici.
Moje další novoroční přání je "Přirozeně zhubnout tvrdou prací"! Také doufám, že až navštívím toho editora, nezopakuji tu tragédii, kdy jsem si pochroumala záda během sezení na měkké pohovce, v důsledku čehož jsem si musela přesednout...
A nakonec děkuji, že jste to přečetli až sem. Stejně jako u mé druhé novely má ilustrace na starosti Yasu-sensei. Yasu-sensei, editoři, těším se na další spolupráci. Uvidíme se u další knihy Toradory! Dobrá, je čas, abych šla a vysbírala klávesy, které jsem náhodou rozbila při prudkém psaní.
Yuyuko Takemiya
čtvrtek 2. dubna 2015
neděle 29. března 2015
Brave 10: Volume 1, Chapter 3
Světlo a temnota
Tak, po delší době vám přináším další Brave 10, tentokrát zcela ve své režii. Snad nebudete moc vyděšeni editací (už jsem to celkem dlouho nedělala a nevím, jak jsem na tom).
Doufám, že se překlad bude líbit :) Projekt se nám tak dostává z pozastavených do vedlejších (hurá, hurá), ale těžko říct na jak dlouho, editace je pěknej žrout času :D
neděle 15. března 2015
MKnR: Volume 1 – Kapitola 2
Po delší době zase jedna kapitola MKnR. Jako další můžete očekávat Toradoru! :)
čtvrtek 12. března 2015
High School DxD manga: Kapitola 2 – Život démona začíná
Hurá konečně máme další kapitolu.... užijte si ji.
Sephiroth
Cho chó, a jsme se Sephirothem zpátky! (Resp. on je zpátky, já mám jen možnost se k tomu vykecávat :D
Ale ne, tak v krátkosti: Tady je další díly MANGY (aby nedošlo k mýlce) DxD! Snad se bude líbit :)
Scaren Kage
středa 11. března 2015
No. 6: Volume 1 – Kapitola 3
Páni, nemohla jsem se dočkat, až vydám další kapitolu... a tady je! :D (Ano, není to zrovna pozitivní novela, na rozdíl od těch ostatních, co jsou na blogu, ale dost mě zajímá... vás snad taky :))
neděle 8. března 2015
High School DxD: Volume 2 – Život.1 Pracuji jako Démon
Ugh, další kapitola, snad v ní bude co nejmíň chyb :) (Já je vážně, ale vážně kontroluju, přísahám!!!) Každopádně další kapitola se bude týkat MKnR. Takže si užijte DxD, dokud to jde, protože tohle bude pořádná jízda! (Z nějakého důvodu musím myslet na Jirayiu... což samozřejmě později pochopíte :D)
neděle 1. února 2015
Toradora: Volume 1 – Kapitola 5
Ták, tady je další kapitolka Toradory!, pomalu se blížíme k závěru :)
úterý 27. ledna 2015
No. 6: Volume 1 – Kapitola 2
Další kapitolka No. 6... tahle novela mě vážně chytla, asi si ji hodně rychle zamiluju :D
neděle 4. ledna 2015
High School DxD manga: Kapitola 1
Startujeme nový projekt, v němž budu hrát pouze minimální roli. Veškeré díky směřujte na editora a překladatele Sephirotha :)
Užijte si čtení :)
Užijte si čtení :)
čtvrtek 1. ledna 2015
Log Horizon: Volume 1 – Kapitola 2
Malý zabiják
Jméno: Naotsugu
Level: 90
Rasa: Člověk
Třída: Ochránce
HP: 13295
MP: 6613
Vybavení
Meteor Loss Shield <Meteorický štít prohry> - Mocný štít tvrzený radiniem ze spadlého meteoritu. Předmět výrobní třídy, ale pro dokončení vyžaduje spolupráci někoho, kdo dokáže přivolávat meteority. Naotsugu zaplnil zadní část nálepkami kalhotek.
Castle Knights Armor <Brnění hradních stráží> - Vysoce výkonné brnění z <Ruseatova sedmého vězení>. Do přidání rozšiřovacího balíčku to bylo běžné brnění pro Stražce levelu 90.
Panties Notebook <Kalhotkový zápisník> - Zápisník, který zaznamenává porážky monster jako důkazy. Původně se mu říkalo "Důkazový notebook", ale Naotsugu si všiml, že je možné měnit jména předmětů, tak ho přejmenoval. Nemá žádné skutečné schopnosti.
Šťastný Nový rok!!!
Je sice skoro večer, ale pořád je prvního ledna, takže máma čas na překladatelské "novoroční proslovy", ne?
Budu drzá a usurpuju si pro sebe hned první místo :D
Za rok jsme spolu zvládli na devadesát článků, začít tři další novely a dokončit dva svazky. Celkem dobrý, ne? Ani k tomu nějak nemám moc co dodat... snad jen, že mě těší počet čtenářů i nabídek na další překlady a že vám přeji to nejlepší do Nového roku. Všem překladatelům (i když si to pravděpodobně nikdy nepřečtou) hodně štěstí, trpělivosti, návštěvnosti, dobrých čtenářů, skvělých textů k překládání a hlavně dobrého ohlasu! Mno, tím končím, vykecávat se zvládnu jindy.
Snad jen, do příštího Silvestra, bych chtěla dokončit min 4 svazky! Které? To si asi nechám pro sebe ale tři z nich jsou zjevné a jeden vás celkem překvapí. Zároveň se v zákulisí připravuje nový projekt, který dostane na starosti úplně nová osoba (já budu pouze v umrňané roli prostředníka/korektora, takže to neubere čas na další překlady, nebojte). Jak to ale nakonec dopadne, těžko říct, jde totiž o mangu a na té se vždycky dělá blbě. Takže ještě jednou to nej v Novém roce a někdy k ránu u další části Logu!
Scaren Kage
"Zdravím priatelia ^^ Po 365 dňoch to tu máme zas koniec jedného začiatok druhého roku, tak vám prajem všetko najlepšie do nového roku veľa šťastia a hlavne zdravia a nech je tento rok minimálne dva krát lepší ako ten minulý :) A čo sa týka mňa a SAO, dlho odomň nebolo nič počuť a ani dlho ešte nebude, plno sa venujem škole, máme toho fakt moc a ešte toho moc mať budem, takže pravdepodobne, kým nebudem mať po maturitách, tak odo mňa moc prekladov nebude a ak, tak len niečo krátke, lebo naozaj moc času nemám.Tak teda ešte raz všetko dobré do nového roku a opatrujte sa :)
Scourrge
Je tu novej rok!
Sice jsem toho zatim moc nepřeložila, ale v příštím roce se budu snažit víc (podle toho, jak mi to škola a práce dovolí :D). Zní to divně takhle zčerstva, ale chtěla bych poděkovat hlavní editorce a majitelce blogu za nesmírnou trpělivost, kterou se mnou má (a s mýma hrubkama posetýma překladama). A přeju vám, abyste se vám náš blog líbil, abyste se mnou byli trpělivý, aby se vám moje překlady líbily a abyste sem tam nějakou tu hrubku přehlédli .
Prostě další nový rok plný mangy a anime.
Šťastný Nový Rok přeje Ame
(He he he, jsme tu jak Tři králové ^^)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)