Log Horizon: Volume 1 – Kapitola 4

Kapitola 4 – Hlubokodlaň

Část 1

"Vážně je to v pořádku?"

Zeptala se znovu Maryele, která je šla vyprovodit.

Byli v Ueno Log Castlu - zóně, kde se po nocích potulovali pololidé a banditi. Právě teď se před nimi rozprostírala nádherná scéna: obloha se skrz mlhu zvolna zbarvovala doběla. Vlhký ranní vzduch obklopoval Shiroeho tým, Maryele a pár členů Aliance srpku měsíce, kteří se přišli rozloučit.

"Neměj strach Marie-san. Není ta dívka rozkošná? Než jí sbalim, nenechám nikoho, aby se jí dotkl, balící expediční festival!"

Naotsugova slova, v jistém smyslu jako by koketní, odměnila Akatsuki úderem loktem, zatímco utrousila 'Sklapni idiote'.

"Bude to v pohodě, jsme zvyklí na spaní venku a uplynulé dva týdny jsme trénovali..."

Ujistil Shiroe Maryel.

Šance těch tří na úspěch byla větší než u Maryeliny skupiny.

I přes tento fakt bylo jeho nápadné chování minulou noc trapné a stále se na Maryele odmítal podívat přímo.

"Erm...to nic není, ale prosím snězte po cestě tohle. Snaž se Shiro-senpai."

"Akatsuki-chan, tohle je hojivá mast vyrobená členy cechu, buď na cestě opatrná."

Shiroe s Akatsuki přijali podporující položky, které s upřímností připravili členové Aliance srpku měsíce. Ačkoliv řekl Siroe jen jednoduché děkuji a Akatsuki přikývla, jejich pocity k nim dosáhly.

"Taky na sebe dávej pozor Mary-nee....obzvlášť kvůli PKrům."

"Ovšem, budeme tu v pořádku a budeme i nadále shromažďovat data."

"Marie-san, nepřepínej se a nech všechno na nás!"

"Ahahaha, opatruj se Natsugu-yan, dobře? Shiroe-bou to nepotřebuje, takže nechám Naotsuga-yan, aby se jich dotkl. Podívej, jsou opravu měkké!"

Usmála se Maryele, aby zakryla stud a objala svá velká prsa jeho rukama.

"Ech, Marie-san, time out!"

"Copak, Naotsugu-yan to nesnáší stejně jako Shiro-bou?"

" To není ono..."

Maryele byla jako troufalá a upřímná starší sestra, která se starala o ostatní a ráda sprostě vtipkovala, jen aby zakryla rozpaky. Prohlásila, že je její osobnost nedívčí a smála se, jak každý ignoroval, když začala podobně sprostě vtipkovat.

(Ale myslím, že si Mary-nee jen myslí, že neni populární...)

Shiroe se podíval na Akatsuki a uviděl, jak si oběma rukama zakrývá pusu a mumlá 'Idiot, idiot, chcípni zvrhlej Naotsugu'.

Členové Aliance srpku měsíce se jen rozpačitě smáli, aniž by ji zastavili. Tohle bylo pravděpodobně na denním pořáku.

"Je to v pořádku? Je tenhle hrudník bezcenný?"

"Počkej... Když mi to takhle mrskneš do obličeje, tak se budu bát nabídku přijmout...Ach, vážně, moje pomoc s tímhle nemá co dělat! Snad jsem všechny sprosté vtipy zakázal!"

"Zní to opravdu přesvědčivě, když to řekne Naotsugu."

Kopla ho Akatsuki.

Rána byla zachycena silným brněním Ochránců, zanechala jen tupé žuchnutí.

Naotsugu tu šanci využil, aby se od Maryele odtrhl.

"Nechám tě dělat si s mýma prsama, co chceš, když se ovšem bezpečně vrátíš...Jo, bon voyage, díky, že to pro nás děláte, opatrujte se."

Jakmile tohle vyslechli, byl čas jít.

Aby skryl rozpaky, kráčel červenající se Naotsugu, který se už osvobodil od Maryel, dolů mlhavou ulicí.

"Shiro-bou, Naotsugu-yan, Akatsuki-chan, prosím, přiveďte Seraru domů."

Naotsugu se otočil zády k vycházejícímu slunci a zvedl štít.

Shiroe zamával na rozloučenou, zatímco Akatsuki napůl povytáhla nůž a bouchla s ní zpět k rukojeti, vydaje tak čistý zvuk.

Trio se rozloučilo a začalo svoji cestu na vzdálený sever.

Část 2

Ranní mlha byla na začátku léta pouze dočasným stavem, který se brzy po jejím rozplynutí změnil v jasně modrou oblohu.

Všichni tři kráčeli napůl zničenou silnicí. V dávných dobách (což byla ve skutečném světě moderní doba), byla známá jako největší silnice hlavního města. Byla jako most nad pevninou sahající daleko na sever.

Při pohledu zpět z hlavní dálnice se zóny, kterými prošli, zdály relativně klidné. Tady bylo víc volně žijících živočichů, mohli jste vidět volně se procházející stáda jelenů a medvědy.

Hráči věřili, že svět Starých příběhů byl zasazen tisíce let do budoucnosti reálného světa natolik, že byl podobný oficiálnímu nastavení. Ve Starých příbězích se tradovalo, že vypukla ohromná válka, která doslova roztříštila svět. A ten byl teď pomocí božského zázraku znovu sestaven do dnešní podoby. Tohle bylo běžně vybudované nastavení světa, které se dalo vidět ve fantasy hrách.

Grafika, která svojí krásou ohromovala hráče s každým dalším rozšířením. Ale brzy po Apokalypse se scenérie, kterou viděli, dostala za hranice jakýchkoliv vykreslovacích strojů.

Trojice neměla problém s jízdou na koni, i když s ní neměli vůbec žádné zkušenosti. Koně byli ve Starých příbězích běžným způsobem dopravy.

Všichni hráči na nich mohli jezdit bez jakékoli praxe. Koně se dali koupit, nebo na pár dní pronajmout v obchodech. Pro hráče střední úrovně bylo normální mít vlastní zvíře.

Protože byly Staré příběhy jen hrou, zacházelo se s koňmi jako s vyvolávacími stvořeními.

Po zakoupení nebo pronajmutí koně jste dostali flétnu. Tou jste mohli koně na kterémkoliv místě vyvolat.

Tohle nastavení tu bylo obnoveno. Váš kůň k vám mohl na zapískání přiběhnout z veliké dálky, takže jste ho nemuseli svazovat a dělat si o něj během nájezdů do podzemí starosti.

Ve hře byli koně klasifikováni jako věci, takže neumírali, ale to mělo být ještě potvrzeno. Když jste je volali na nebezpečných místech, mohli jste o ně přijít, takže Shiroe radši neexperimentoval, aby to potvrdil.

Shiroeho skupina při své cestě projížděla přes polní zóny. Byly to otevřené a rozsáhlé oblasti, přesně jak naznačoval název.

Tento svět v podstatě sestával z propojených bitevních zón. Bylo tu pár budov v dobrém stavu, které byly považovány za individuální oblasti, ale ruiny a opuštěné domy se obyčejně počítaly jako součásti bitevních zón.

Jedním z rysů těchto zón byly jejich nejasné hranice.

Ohrazené zóny byly propojené dveřmi, jeskynními vchody a schody. Ale neměly žádné jasné vstupní body pro pohyb mezi sousedními zónami.

Přilehlými zónami jste mohli procházet pěšky přes jejich hranice. Takže jste při cestování nemuseli mít obavy, ve které oblasti se právě nacházíte.

Pokud jste chtěli, mohli jste to zkontrolovat otevřením stavu obrazovky.

Dálnice, po které se trojice ubírala, byla v havarijním stavu, všude se válely trosky a zhroucené profily budov.

Některé části museli překonávat na koních. Stromy pohltily tolik prostoru, že z toho byl prakticky les. Neměli na vybranou, museli místo toho projít hustým podrostem.

K odpočinku se rozhodli jen na krátkou chvíli po poledni.

Po objetí složité křivky na obloze se nadjezd dálnice spojoval s širokou silnicí. Asfalt pod jejich chodidly byl znepokojivě slabý, mohlo být nebezpečné jít dál tudy.

"Dáme si pauzu na oběd?"

Naotsugu, který jel v čele, si nad Shiroeho návrhem hluboce povzdechl.

"Je hezký, že je jízda na koni automatická, ale stejně mě bolí zadek."

"To je fakt," přikývl souhlasně Shiroe, zatímco Akatsuki se tázavým pohledem ptala:

"Vážně?"

Výškový rozdíl mezi Akatsuki a Shiroem byl 30 cm, Shiroe odhadoval její výšku na polovinu té svojí. Být o tolik lehčí mohlo klást při jízdě menší zátěž na její dolní část.

"Zajímalo by mě, jak daleko jsme se dostali."

"Je to jen půl dne, příliš spěcháš, Blbetsugu."

Naotsugu zůstal, navzdory Akatsučiným slovům, lhostejný. Oba byli na tento typ interakce zvyklí, na hašteření a pohrávání si.

Shiroe je vedl dolů ze svahu, vyrobeného z dálničních zřícených sekcí a úlomků. Ve středověku to byla pravděpodobně obytná čtvrť, ale zůstaly z ní jen zbytky telefonních sloupů a pustina bez stromů.

Na načervenalé zvlněné zemi našli balvan, který se dal použít jako plošina k odpočinku.

Rozprostřeli na povrch skály kus látky a položili na něj jídlo, polní lahve, nástroje a navrch umístili mapu. Byla to mapa Japonska označená jmény zón, které si Shiroe ještě pamatoval.

"Kde jste tu mapu našel, můj pane? Je opravdu hezká."

Mapa byla opravu detailní a hodná pochvaly, přesně jak ji Akatsuki viděla.

Plně otevřená měla asi 1 metr čtvereční, byla pokreslena souostrovím podobným Japonsku...zóny pod jurisdikcí japonského serveru Starých příběhů.

Mapa čtyřmi barvami vykreslovala řeky, lesy a dokonce i vesnice, to by amatér nezvládl.

"Mojí podtřídou je Písař, tu mapu jsem okopíroval z knihovny v Akibě."

"Aha...Dobrá práce, můj pane."

"Tak, kde to jsme?"

Zeptal se Naotsugu, zatímco otevíral svoji polní lahev.

"Měli bychom být někde tady."

Ukázal Shiroe velmi blízko Akibě, na sever od Tokia.

"Zatím jsme nedošli moc daleko."

"No, je to jen půl dne...odpoledne toho ujdeme víc."

"Rozkaz."

Naotsugu si povídal s Shiroem, zatímco začali štrachat v koši s mokrými sušenkami, které vypadaly jako kuřecí sendviče.

Akatsuki se obvykle takových rozhovorů nezúčastňovala. Shiroe si začínal myslet, že tak nejedná, protože by neměla zájem, ale protože jim plně důvěřuje.

Protože neměla žádné otázky, znamenalo to, že plně rozuměla obsahu rozhovoru.

Zatímco trio obědvalo, pásli se koně na suché hnědé trávě. Po chvíli trochu odběhli z dohledu. Krátce poté, co jste sesedli, jste je mohli nechat být.

Po zapískání na píšťalku se vrátí, takže se o ně trio nezajímalo.

"...Bude to vždy takové?" zeptala se Akatsuki a trochu si ukousla ze sendviče.

Zahleděla se daleko do dálky, přímo do hloubky divokých zemí. Zamumlala to slabě, takže vám to mohlo ujít, pokud byste nedávali pozor.

Ale Shiroe s ní sympatizoval.

Tento svět úžasně znovusestavil nastavení Starých příběhů, ale ty byly hrou, ne cestou k poznání alternativního světa. Neexistoval tam spánek ani bolest, a tenhle svět hrou nebyl.

Zdědil nastavení a protokoly Starých příběhů, ale Shiroe věřil, že by se měli chovat jako v úplně jiném alternativním světě. Od prvního dne od Apokalypsy měl hluboký pocit neklidu, který mu říkal, že by byla chyba, kdyby si tento svět pletli se Starými příběhy.

(Všichni zapomněli na něco důležitého a chtějí jít dál, aniž by prozkoumali co. Ale nikdo neví, co se doopravdy děje. I když tohle skutečně souvisí se Starými příběhy, je to pořád alternativní svět...proto se všichni chovají tak divně.)

Bezpečnost se nezdála být špatnou

Říct že nebyla špatná, mohlo znamenat, že předtím byla dobrá, což nebyla pravda. Pokud jste tohle brali jako alternativní svět nezávislý na Starých příbězích, pak bezpečnost neexistovala vůbec.

Bezbojové zóny byly jedinými místy, které měly blízko k bezpečným. To byl slabý náznak, že nastavení Starých příběhů stále existovalo.

Ale toto omezení se lišilo od zákonů.

V první řadě tu nebylo zabezpečení, takže to se zhoršit nemohlo.

Byl to svět bez zákonů.

Tomuhle bodu Akatsuki rozuměla.

Ale i tak si pro sebe stále slabě mumlala.

Kolísaly její emoce v hloubce jejích vážných očí?

(To nedokážu říct...)

Shiroe Akatsučiny myšlenky číst nedokázal.

Mohla cítit neklid, stesk po domově nebo dokonce zoufalství. Ale pokud jste hledali v Shiroeho srdci, myslel si, že byste našli frustraci.

Ta byla odrazem jeho srdce.

Podráždění nad tím, že se věci takhle zvrtly. Když řekla 'Bude to vždy takové?' mohla myslet svět, ale taky 'je'.

(Je tohle to nejlepší, co dokážeme? Jsme podceňováni? Zabíjíme se, odpalujeme, brečíme a zoufáme si nad triviálnostmi. Chovají se k nám jako k fakanům?)

Na to se ptal sám sebe. Změníme se v podrazácké darebáky, když se dostaneme na nezákonné území?

Shiroe odpověděl pevně, protože chápal tohle:

"Ne nezměníme."

Nepoddá se zoufalství tak snadno.

Stejně jako shnilé plody padající na zem, následoval i svět jeho přirozený řád a měnil se na lstivý, lakomý a nevzhledný. Odvracel se od šlechetnosti a galantnosti, což bylo špatné. Shiroe tuhle přirozenou evoluci nepřijímal.

"To by bylo moc nudný."

Poznamenal Naotsugu stroze.

"..."

Akatsuki se podívala směrem k horizontu.

Shiroe se rozhodl převzít Maryelino pátrání, protože jejich šance na úspěch byla vyšší než u týmu Aliance srpku měsíce, který byl založený jen na jejich úrovních a obeznámenosti s bitvami.

A to byl jen jeden z mnoha důvodů.

Jenže pojednával spíš o 'chtění' než o 'potřebě'.

Aliance srpku měsíce byla nezávislým cechem, bez ohledu na to, jak dobré jejich vztahy byly. Shiroeho skupina neměla žádnou povinnost trávit jejich jménem tolik času riskováním nespočtu nebezpečí.

To bylo normálně nemožné.

Maryele požádala Shiroeho, aby se občas stavil a zkontroloval cech, protože tomu rozuměla. Nejspíš si myslela, že je to limit, který stanovuje, jak moc toho od Shiiroeho, jako od dobrého přítele, může chtít. To byl výsledek dedukce založené na zdravém rozumu, a nebylo to špatně.

Naotsugu s Akasuki také věděli, že nemají žádnou morální povinnost pomoci Maryeliným přátelům.

Ale Shiroe si ten úkol vzít chtěl.

Logika a výpočty byly důležité, při promýšlení mise dokonce zadržoval dech. Ale jeho vůle byla poháněna hlavně pocitem frustrace. Když objevil takové silně emoce, byl více než překvapen. A byl rád, že jeho společníci cítili totéž, aniž by o tom mluvili.

...Bylo to příliš nudné.

...Příliš odpudivé.

(Ačkoliv byla pronesena taková trapná slova...)

Vítr ho pohladil po tvářích, které při vzpomínce na tu událost zrudly. Ve svých zvlněných emocích našel radost, neklid a blaženost.

Byl to pocit odporu, chtěl se tomuhle odpudivému světu vzepřít.

Jestli to tak bylo, tak by neměl nic potlačovat.

A v rámci svých schopností dělat co může.

Tvrdě pracovat v tomhle prostředí.

Zatímco Shiroeho rozptylovaly podobné myšlenky, poklepal mu Naotsugu na záda.

"Pomůžeš, když tvoje rodina vzlyká, co? To dá rozum. I ty chlapi sou odpudivý, nemáme žádnej důvod tancovat, jak pískaj."

Shiroe nechtěl přijmout, že upadl do hnusného, jednotvárného a nudného světa bez vykoupení, muselo tu být něco skvělého a honosného jako Čajový dýchánek.

Bylo trapné vyjádřit to slovy, takže o tom Shiroe zkoušel nepřemýšlet. Ale cítil, že takováto mise je odpovědí.

Tohle byly 'Věci, které se měly udělat.'

"No vážně, takhle obtěžovat dívku je neromantické. Musíš to dělat spíš takhle! Zkus upoutat jejich pozornost."

Naotsugův projev celou atmosféru odfoukl.

"No, tak jaký typ dívek se ti líbí, Naotsugu?"

Akatsuki se na něj blahosklonně podívala, zatímco Shiroe se takové konverzace odmítl zúčastnit. Pro něj byly takové pubertální myšlenky nesmírně nepříjemné.

Můj záběr je široký, třeba služebné nebo zdravotní sestry. Ale musí být mladší, jo? Po vstupu do zaměstnání vypadají ti čistí a nevinní mladší podřízení, kteří se ke mně přidají, tak oslnivě jasně. Budou mi říkat 'senpai'. To je hodně důležitý!"

"Důležité jsou základy! Týmová práce se staví na základech praxe!"

Shiroe moc nerozuměl tomu, co Naotsugu naznačoval, ale rozhodl se mu odpovědět nahlas a s přesvědčením. Akatsučin pohled se do něj bolestivě zabodl.

"Máte naprostou pravdu, týmová práce, taktika a terén jsou velmi důležité věci. Rozzlobit se na kluky, zatímco jim jsou vidět kalhotky, když jdou po schodech nahoru. Ony jsou ty, co nám je ukazují a pak nás obviňují. To je to nejsilnější."

(To není síla, to je jenom sprostá výmluva, ne?)

I když si to Shiroe myslel, Akatsuki to neřekl. Stejně na něj naléhala slovy, "Ignorovat toho idiota Naotsuga, můj pane, vyžaduje chování pravého pána. Pitomej pane."

Část 3

...Akatsuki k nim byla po tom rozhovoru velmi chladná. Po obědě jí Shiroe zastavil, aby vyvolala koně. Zmátlo ji, když vytáhl elegantně vyřezanou bambusovou flétnu.

Vypadala jako umělecké dílo, i když sloužila jen k přivolávání koní. Naotsugu držel v ruce úplně stejnou.

"Co je to, můj pane?"

Shiroe se její otázce usmál a s obličejem obráceným k nebi na flétnu zapískal. Ten zvuk harmonizoval se zvukem Naotsugovy flétny a vítr ho nesl přes pláně.

"Mohla by to být...?"

Akastsuki vyrušil pronikavý zvuk. S hlubokým duněním způsobeným mávání křídly se k nim přiblížily dva obrovské stíny. Tvorové velcí jako kočár dvakrát zakroužili nad Shiroeho skupinou, než ostře přistáli a sklonili hlavy před Shiroeho a Naotsugovýma nohama.

"To jsou gryfové!"

Mýtické bytosti, které před nimi stály, se nazývaly gryfové. Měli hlavu, přední nohy a křídla orla a tělo lva. Jejich statečnost v bitvě se lišila podle věku, ale většinu stáli na stejné úrovni jako chiméry.

"No, jo."

Shiroe několikrát podrbal gryfa na krku a vyndal z vaku nějaké syrové maso. Koupil je na trhu za velmi nízkou cenu, protože se dalo v divočině snadno ulovit.

"Nemyslela sis, že na daleký sever pojedeme na koních, nebo jo? Než bysme se tam dokodrcali, byli by z nás dědci."

Škádlil Akatsuki Naotsugu.

"Proč jste ta monstra přivolali...to na nich pojedeme?"

"Ano, pojedeme na nich. Děje se něco, Akatsuki-san?"

"Jen Akatsuki."

Požádala Akatsuki silně, když uslyšela Shiroeho. Přestože ji takhle oslovoval celou dobu, pořád chtěla, aby jí říkal jménem.

"Akatsuki...budeš sedět za mnou. Ano?"

"To je dobrý, nicméně..."

Z dálky zvíře bázlivě pozorovala, zatímco ho Naotsugu zkušeně osedlal a Shiroe toho svého krmil a drbal za ušima.

"O takovýhle přivolávacích flétnách jsem slyšela...že je získali pouze hráči, kteří porazili nálet Hádova dechu na Polích Smrti."

"Jo, před dlouhou dobou..." odpověděl jí Shiroe

Byla to jedna ze součástí dědictví Čajového dýchánku, která se postupně ztrácela v masách. Shiroe s Naotsuge získali flétny z nejhlubší části hrobu Králova ducha. Vybojovali zuřivou bitvu se čtyřmi královými jezdci před magickým oltářem, který znesvětil tajemství života.

Král Duchů se pokusil ukrást podzemní sílu elfí hory a získat věčný život. 'Král okřídlených bytostí', který bojoval na jejich straně, aby zastavil plán Krále duchů, jim flétny předložil jako projev přátelství.

"Proč ty flétny máte?"

"Je to bezva trik k překvapení lidí, viď?" odpověděl tentokráte Naotsugu.

(Tohle je trochu trapný.)

Nechtěli to skrývat, ale vyndání těch fléten pro ně bylo stále trochu divné. 'Gryfova flétna' byla velmi vzácným předmětem, který by jim ostatní mohli závidět. Nezáleželo na tom, jak byla cenná, pořád sloužila hlavně jako suvenýr.

"Přitáhni pevněji pochvu meče i tašku. Drž vše, co by mohl odfouknout vítr."

Shiroe napřáhl ruku k vstávající Akatsuki.

Po chvíli váhání po ní Akatsuki sáhla. Ale něco si uvědomila a začala se červenat.

Jak se Shiroe začal cítit trapně, sebrala odvahu a chytila ho za ruku.

Shiroe ji vytáhl jen s použitím síly v pažích. Nebyl si jistý, jestli vyskočila nebo byla tak lehká, ale ta nesmírná lehkost ho překvapila.

"Všichni připraveni?"

"Ano pane, bez problému."

Akatsučina ošívající se postava přinutila Shiroeho neklidně se ohlédnout.

"Seď pevně a drž se. Jestli se bojíš, tak se silně drž. Počkej, nechytej mě za břicho!"

Naotsugu, který se snažil držet zpátky, vyprskl při pohledu na jejich spolupráci smíchy. S naprostou ignorací jejich obviňujících pohledů poplácal gryfa na krku.

"Půjdu první!"

Jeho prohlášení následoval závan větru a i s gryfem se stal stínem na nebi.

"Ach jo...připravená, Akatsuki? Jdem na to!"

Bylo to, jako by vás vyhodili do vzduchu, nebo jste padali hlavou napřed do hlubiny.

Akasuki ten pocit vydržela tak, že se tiskla k Shiroeho štíhlým zádům.

Jeho záda byla hubená jako záda starého učence. Akatsuki do nich zabořila obličej a schovávala tak oči před okolním pohledem. Ale po chvíli se vzapamatovala a rozhlédla se.

"Je to úžasný pohled," řekl Shiroe jemně; znepokojilo jo, jak se mu Akatsuki tiskla k zádům. Přece jenom byla malá. Mladá dívka, která byla Shiroemu jen po ramena nebo dokonce jen k hrudníku mohla uletět, což ho znepokojovalo.

Vepředu by mohla být stabilnější, než když sedí vzadu. Jenže to by mohlo Akatsuki vyděsit zase jinak.

(A navíc by vyvstal problém, kde bych jí měl držet.)

Po této analýze mu v myslí vyvstala odpověď - pravou rukou by chytil otěže a levou by držel Akatsuki za břicho nebo hrudník. Jenže to by riskoval, že se dotkne citlivých částí jejího těla, což ho zbrotilo studeným potem. Nevadilo by, kdyby se mu Naotsugu vysmál, ale pád z gryfa v polovině letu by byl špatný.

"Jo...je to úžasné. Je to, jako bychom pluli na nebi, pane."

"Seš v pohodě?"

Gryf se řítil vzduchem.

Nemával křídly, jen klidně proplouval větrem.

Rozdělovali proud vzduchu po obou stranách jako řeku, střídavě stoupali a klesali. Možná měl gryf instinkty ptáka, vybíral vhodné proudy a stoupal po nich jako po vzdušných schodech.

Naotsugův gryf letěl vedle nich jako safír na obloze a třpytil se na slunci.

"No neni to skvělý!"

Spíš než vychloubání zněla jeho slova jako čistý výkřik radosti. Akatsuki, která s ním normálně mluvila jako s dítětem, si nemohla pomoct a při pohledu na jeho široký úsměv se usmála. Byl to vzácný úsměv podobný kvetoucí květině.

"Je to báječné...je to úžasné, obloha je tak modrá a čistá."

Shiroe se vepředu vřele usmál.

Byla to pravda.

Létání bylo jedinečným pocitem štěstí.

Část čtvrtá

"....Před námi ani stopy po nepřátelích."

"Postupujme," odpověděl Shiroe po vyslechnutí zpráv od Akatsuki a pobídl je.

Byli v Hlubokodlani, která se táhla pod Kamenoslzými horami. Od doby, co vstoupili do podzemí uplynulo 15 hodin.

Podle mapy, kterou Shiroe v paměti procházel, urazili vzdušnou čarou okolo 20 km.

Navštívil tohle místo, když byly Staré příběhy ještě hrou, ale netušil, že je tak rozsáhlé.

Vždyť z Akiby vyrazili před třemi dny.

Cesta byla klidná a plynulá.

Co se týče rychlosti, byli gryfové třikrát rychlejší než koně, nicméně jejich lhostejnost k překážkám je celkově zrychlovala desetkrát.

Schopnost gryfů však byla omezená, takže mohli cestovat jen 4 hodiny denně. I tak byli schopni zvládnout cestu, která by jim na koních trvala 2 týdny, za 3 dny.

Jenže jejich cestování zastavila překážka.

Očekávali ji a potvrdili si, že Kamenoslzé hory jsou hnízdem železoocasých wyvern. Wyverny byly typem polodraků, kterým byly podobnése kromě předních nohou a schopnosti používat magii podobaly. Byly považovány za dračí odpad.

I tak ovšem znamenaly těžké protivníky.

Draci měli nejvyšší výdrž, obranu, rychlost a útok ze všech monster.

Někteří byli navíc velmi inteligentní a uměli kouzlit. Stejně jako ve většině fantasy příběhů patřili draci mezi nejsilnější protivníky, jakým mohli dobrodruzi čelit.

A dokonce i odpad jako wyverny stále patřil mezi draky.

Neuměly kouzlit, ale jejich ocasy byly silné jako ocel a díky jejich jako břitva ostrým křídlům byly stejně rychlé jako gryfové.

Shiroeho parta sestávala ze špičkových hráčů a jednu wyvernu by snadno zvládli.

Ale kdyby na ně z nebe zaútočila skupina, byli by přemoženi.

Kamenoslzé hory byly hnízdem wyvern už od prvních dnů Starých příběhů, takže Shiroe se na to mentálně připravil a neplánoval tam jen tak nedbale poletovat.

Kdyby bez plánu bojovali na nebi,mohli by snadno odrazit několik wyvern, jenže nakonec by kvůli jejich útočícím vlnám mohli spadnout.

Z letecké bitvy neexistoval žádný půvabný ústup.

Poražení byli odsouzeni k víc jak stometrovému pádu a smrti.

Shiroeho tým, schovaný na zemi, aby se této pasti vyhnul, měl 4 možnosti.

Mohli jít dlouhou cestou podél moře, nebo to vzít přes les v horách. Taky mohli postupovat skrz Dlaňové tunely pod Kamenoslzými horami, které se skládaly ze starých kanalizačních systémů. Poslední možností bylo vylézt přímo na horu.

Shiroeho skupina se po krátké diskuzi rozhodla vyzvat tunely.

Po zvážení mnoha faktorů nabízela tato cesta nejlepší kombinaci rychlosti a bezpečnosti.

Poté co prošli lesy a vstoupili do tunelů pod zříceninami na staveništi, cestovali Dlaní okolo 15 hodin. Obrovské tunely měly šedé betonové zdi táhnoucí se donekonečna a osvětleny magickým světlem.

Stejně jako v kanalizaci v reálném světě tu byly úzké stezky spojující dvě hlavní sekce. Sem a tam by se měla objevovat zdánlivě nadbytečná, suchá a čistě páchnoucí náměstíčka.

Záměr projektanta a případných uživatelů byl ztracen hluboko pod nánosem letitého prachu a nečistot. Hluboká jeskyně s pomalu tekoucí vodou byla dnes ovládána krysolidmi.

Krysolidi.

V tomto světě stáli mezi pololidmi velmi hluboko. Jejich vzhled byl něčím mezi člověkem s krysí hlavou a krysami stojícími na zadních nohách. Byli velcí asi jako středoškolák, ale kvůli množství srsti bylo těžké určit jejich siluetu. Měli jí všude, vypadala mokře a také používali jednoduché nástroje.

Krysolidé nepředstavovali pro hráče s vysokým levelem, jako byl Shiroe žádnou hrozbu. Schopnost každého z nich se lišila, ale většina byla slabší než skřeti, nebo zvěrolidé.

Bohužel měli dvě znepokojující zbraně: počet a mor.

Stejně jako krysy v reálném světě měli krysolidé silnou reprodukční schopnost, žili v malých uzavřených prostorách ve velkých počtech.

Shiroeho skupina už narazila na asi 20 jedinců hnízdících na několika náměstíčkách.

Normální tvorové by utekli, kdyby instinktivně vycítili, že jsou jejich protivníci o tolik silnější než oni sami. S krysolidmi to nebylo jinak, cítili, že Shiroeho skupina je mocná.

Už dlouho na své cestě neměli pořádnou bitvu, což tohle jen dokazovalo. Cílem tohoto úkolu bylo zachránit dívku jménem Serara, takže se chtěl Shiroe vyhnout zbytečným bitvám a průzkumům, a chvátali za ní. Vyhýbající se monstra byla na téhle misi dobrou věcí.

Ale pro početné krysolidi uvězněné v uzavřeném prostoru bez možnosti úniku to mohlo být jinak.

V takovéhle situaci mohli zaútočit, i kdyby jim Shiroeho parta nechávala prostor. Krysa zahnaná do kouta by zoufale bojovala.

Shiroeho parta věděla, že by vyhrála, ale boj s velkou skupinou krysolidí by je stál zbytečně mnoho času a zvýšilo by to jejich mentální únavu.

Dalším problémem byl morový debuff. |opak buffu. Je to kouzlo, které má danému cíli uškodit. Některé debuffy udělují damage, jiné redukují různé staty.|

Krysolidé roznášeli nemoci stejně jako ve středověku. Staré příběhy tenhle aspekt oživily tak, že jim daly schopnost infikovat hráče morovým debuffem, který v průběhu času způsoboval trvalé poškození.

Krysolidé v tunelu měli úroveň okolo 40.

Míra poškození morem byla stanovena úrovní krysolidí, která byla v tomto případě okolo 40. Léčitel střední úrovně by to zvládl levou zadní, jenže Shiroeho parta momentálně žádného neměla.

Koupili si na trhu 'Preventivní lektvary' a už si je i vzali, ale nemohli je použít na vyléčení morových stavů. I s vysokým rozdílem v úrovních a nízkou šancí na nakažení bylo lepší zůstat v bezpečí, než později litovat.

"Tohle místo vypadá bezpečně....Co ty na to Shiro?"

"Jo..Máš pravdu, dáme si přestávku. Prosím tě, Naotsugu, zůstaň blízko u vchodu. Já zavolám pravidelné hlášení Mary-nee. A ty Akatsuki..."

"Já půjdu napřed na výzvědy."

Akatsuki se rozplynula ve stínech, aniž by čekala na odpověď.

Jejich role v týmu byly dány. Shiroemu s Naotsugem se zpočátku nelíbilo, že má drobná dívka jako Akatsuki sama dělat průzkumy, ale šlo jí to a její hrdost ji tlačila, aby týmu nějak přispěla.

Po porozumění jejímu důvodu to neochotně přijali.

Výzvědy byly Akatsučinou silnou stránkou, takže takováhle dělba práce dávala smysl. Tahle vážná dívka hrála svou roli s největší obětavostí.

Naotsugu vytáhl z hromady harampádí ocelovou skříň, aby se na ni posadil a s mečem v ruce hlídal vchod. Jestli se objeví nepřítel, bude připraven.

Po ujištění použil Shiroe menu v mysli, aby Maryele telepaticky zavolal.

Volal jí takhle každý den od doby, co zahájili svou cestu.

Maryele už to znala a rychle to zvedla.

"Dík, že se tak snažíš, Shiro-bou, tak jak to de?"

"Tady je všechno v pořádku, potom, co jsme ti včera volali jsme se krátce utábořili a odpočinuli si. Dnes ráno jsme vstoupili do Hlubokodlaně."

"Chceš říct, že jste teď v podzemí?"

"Ano."

"Jste moc rychlý, děsíš svojí onee-san!"

"Ano."

Z Maryelina laskavé přivítání měl Shiroe hřejivý pocit.

Chtěl odpovědět trochu přívětivěji, ale bylo to pro něj příliš. Jak o tom přemýšlel, začal odpovídat zdvořileji.

Maryele nevěděla, že cestoval speciálně...na gryfech. Obvykle se v tomhle světě cestovalo přivoláváním koní.

Dalším způsobem bylo přejít zem na trénovaných 'Válečných kancích'. Také tu byla nová skupina hráčů na Čínském serveru, kteří k jízdě používali Zoufalé vlky.

Přivolávači mohli k jízdě vyčarovat několik jízdních zvířat jako jednorožce, ale jen hráči na vysoké úrovni byli schopni přivolat létající zvířata. Normální hráči si nebyli schopni představit kouzelníky, bojovníky a třídy využívající zbraně, jak vlastní létající zvířata.

"Upřímně, kdybychom tenhle úkol vzali my, tak bysme nejspíš pokryli jen čtvrtinu vaší cesty, jsem za vaší pomoc vděčná."

"Uch , tohle stranou...jak to jde u vás?"

"Jsme se Serarou ve spojení pomocí telepatie."

To byl jeden z důvodů tohoto periodického kontaktu.

Shiroe mířil do Říše Ezzo, aby zachránil Seraru, ale nemohl ji telepaticky kontaktovat.

Spojit jste se mohli pouze s hráči na seznamu přátel. A přidat jste je mohli jen pokud stáli přímo před vámi.

Řečeno jinak, Shiroeho skupina neměla prostředky k telepatickému kontaktu se Serarou.

"Situace se nemění?"

"Jo, řekla že se schovává s tim milým chlápkem, co sem se o něm zmínila a že je teď v pořádku."

"Aha, to rád slyším. Stále tu jsou dobří hráči, vypadá to, že Susukino není spásou."

"To jo."

Serara byla cílem skupiny sprostých hráčů, kteří ji skrze zastrašování přiměli k připojení k cechu. Určitou dobu byla dokonce zavřená a téměř sexuálně napadena. Ale podařilo se jí utéct a schovávala se někde v Susukinu.

Velikost Susukina byla téměř stejná, jako Akiby, ale bylo tu pouze 2 000 hráčů, což dělalo 1/8 Akiby. Tím byl každý hráč výrazný.

Vezměte si například nákup potravin, nemohli jste se jen tak vmíchat do davu a nakoupit, takže bylo několikrát těžší zůstat bez povšimnutí. Shiroe se bál, že Serara s tak nízký počtem populace nedokáže zakrýt své stopy.

Ale vypadalo to, že našla hráče, který jí je ochoten pomoci.

Shiroe neznal detaily, ale Seraře se podařilo od sprostého cechu Brigandia uniknout jen s pomocí toho laskavého hráče.

S hráčem, o kterém nepřítel nic nevěděl, nebyl problém koupit různý materiál. S tímhle byla Serařina šance na vyhnutí se odhalení, než dorazí pomoc, velká. S nízkou hustotou obyvatel tu pro ni bylo hodně ruin a opuštěných budov, kde se mohla schovat.

S tímhle pomyšlením Shiroe hluboce vydechl úlevou.

"Před opuštěním podzemí nemůžeme potvrdit další plány, takže tě budu znovu kontaktovat po překročení Dlaně. Kamenoslzé hory jsou po tom všem nakonec největší překážkou...

"Jak plánujete překročit úžiny?"

"To vyřeším, až se tam dostanu."

Shiroe otázku ignoroval, přestože už se rozhodl to přeletět.

Vlastnit gryfa znamenalo zdolat Plný nájezd 'Hádův Dech'. Nájezdy byly ve Starých příbězích vrcholnou výzvou, zvládnout je dovedlo jen pár hlavních cechů. Ty pak byly oděměněni vzácnou položkou: Gryfí flétnou.

Pro pár lidí bez cechu, jako byl Shiroe, bylo nepřijatelné takovou položku vlastnit.

Maryele, mistr cechu Aliance srpku měsíce, znala hodně lidí, kteří nebyli jako Shiroe. Přinejmenším všichni její hráči věděli o jeho pátrání na záchranu Serary.

Ačkoliv Maryele přijala jeho pomoc s obvyklým úsměvem, bylo těžké říct totéž o ostatních členech cechu. Shiroe se bál, že by se mohlo změnit vnímání veřejnosti, kdyby se tahle novinka rozkřikla.

"Určitě to zmákneš, Shiro-bou."

Maryelina váhavá slova přinutila Shiroeho k úsměvu.

(Mary -nee se určitě přemáhá. Je vážně drsná.)

"Neměli jsme žádné vážné problémy, ani jsme moc nebojovali."

"Rozumím!"

"Dobře, spojíme se později."

"Skvělý! Modlím se za vás k bohyni Yurale, pozdravuj ode mě Naotsuga-yan a Akatsuki-chan, Henriettě chybí."

Maryele ukončila hovor zmínkou o bohyni Yurale, o které v tomhle alternativním světě mluvili kněží.

(Zatím je vše dobré..)

"Jaká je situace můj pane?"

"...!"

Tolik se soustředil na telepatický rozhovor, že si ani nevšiml, že se Akatsuki vrátila.

Otočil se a uviděl, jak se Naotsugu cpe velkými sousty.

"Akiba je stejná, Serara se schovává v městské části Susukina. Zatím žádné problémy, budeme pokračovat podle plánu."

"Potvrzuji."

Akatsuki po odpovědi vytáhla z poza svých zad velkou polní lahev s vodou. Polní lahve byly všechny stejně velké, ale v Akatsučiných dlaních vypadaly větší.

Shiroe otevřel svou tašku a nabídl jí nějaké pomeranče. V tomhle světě, kde jídlo nemělo žádnou chuť, byly nezpracované ingredience, jako ovoce, vzácnou pochoutkou, která si udržela chuť.

Shiroe s ostatními používal Zajišťovací tašky, vynikající položku, která se dala naplnit až do 200 kg. Na rozdíl od normálních tašek dokázaly negovat hmotnost všech položek uvnitř.

Ve Starých příbězích to byla velmi známá položka a její kvalita určovala váhu a typ věcí, které mohly nést. Téměř všichni hráči kvůli její užitečnosti nějakou měli.

S takovou taškou jste mohli i zavalení poklady dál bojovat v podzemí. Nemuseli jste se zneklidňovat těžkopádným tábornickým vybavením a nezbytnostmi tohoto světa.

"Řekla bys mi, cos viděla? Chtěl bych to porovnat se svojí mapou."

"Rozumím."

Zatímco Akatsuki podávala hlášení, zkušeně oloupala pomeranč nožem. Hlavní cesta byla dostatečně široká, aby jí mohli vedle sebe projet dva kamiony, takže svojí cestu neztratí, ale byla tam spousta postranních cestiček, které se dělily.

Kdyby zůstali na hlavní cestě, dostali by se do cíle, ale občas bylo lepší jít oklikou, aby se vyhnuli hnízdu krysolidí. Akatsučiny výzvědné zprávy proto byly nedocenitelné.

Shiroe ji poslouchal a kreslil do mapy nové odchylující se cesty.

"Vypadá to nějak takhle?"

"Ano, to by mělo být přesné...v kartografii jste vážně dobrý můj pane."

Akatsuki se naklonila, aby zkontrolovala Shiroeho mapu a užasla.

"Je to jako CAD, a navíc, moje podtřída je Písař."

"Co je CAD?"

"Design, který tvoříš na počítači. Dělám to na univerzitě jako student inženýrství."

"Takže jste student, můj pane?"

"Ale brzy promuji." Kývl Shiroe v odpověď. Vzpomínky na reálný svět teď vypadaly tak vzdálené a neskutečné.

"Aha, takže jste asi tak v mém věku."

"Hmmm?" "No ne ne!"

Odsekli Shiroe s Naotsugem zároveň.

"To je to tak překvapující?"

Shiroe se cítil špatně, kvůli tomu jak klidně se Akatsuki zeptala, ale byl si jistý, že je o 3-4 roky mladší než on.

"Děláš si srandu prcku? Pole tvý vejšky-Puvahh!"

Na Naotsugově tváři přistálo koleno a uťalo tak zbytek věty.

"Mohu toho pitomce Naotsuga nakopnout, můj pane?"

"Neříkal jsem ti, aby ses nejdřív zeptala, a až pak to udělala?"

Zatímco Shiroe ignoroval komediální duo před sebou, srdce mu pokrýval studený pot. Sice to neřekl nahlas, ale Akatsučin věk soudil podle její výšky.

"Idiot Naotsugu se vždycky až moc zabývá problémy s výškou."

"Bylo by smutnější, kdybych mluvil o prs-Puvahh!"

Tentokrát použila levé koleno. Vyskočila skoro dva metry do vzduchu, otočila se zpět a přistála ladně jako kočka.

"...Akatsuki? Prosím, nezabij Naotsuga."

"Když je to přání mého pána..."

Nadurděně od něj odešla. Shiroe neřekl nahlas, co si myslel o jejím věku, ale stejně mu pomohl.

"Také jste si myslel, že jsem dítě, můj pane?"

Shiroe odolal tlaku Akatsučina pohledu a jemně odpověděl: "Nezajímám se o otázky výšky...nebo věku. Je to problematické..."

Myslel si, že je Akatsuki mladší, ale nechoval se k ní jako k dítěti.

Tohle byl svět, kde byly dovednosti k přežití klíčové.

Místo, kde jste si potřebovali vyměňovat údery s krysolidmi v obrovských tunelech, jako byl tenhle. Kdybyste nesplňovali minimální požadavky, zemřeli byste, i jako dítě.

V tomhle světě beze smrti to bylo stejné.

Shiroe si vzpomněl na dvojčata, která nedávno potkal.

Byl s nimi do okamžiku, kdy udeřila Apokalypsa.

Rozdělili se, když chvátal do Akiby.

Jednou je viděl z dálky vstoupit do cechu, ale stejně se bál o jejich aktuální stav.

Rozhodl se, že až se do Akiby vrátí, tak je navštíví.

"O čem přemýšlíte, můj pane?"

"Hmmm? Vlastně o ničem."

"To není pravda. Pokaždé, když přemýšlíte, mračíte se."

"Ach..."

Namítl Shiroe na Akatsučin reflex, ale úplně ho prohlédla. To bylo samo o sobě trapné, ale ona pokračovala 'Přesně tady, víte? Přesně jako vrásky nějakého staříka', z čehož byl Shiroe dost nesvůj.

"Hej, čemu se směješ Naotsugu?"

"Protože...vahahaha!"

Shiroe ho kopl do holeně.

Jenže Naotsugu měl nohy cele zakryté brněním, takže ho z toho akorát rozbolel palec.

Všichni 3 se po chvilce hašteření posunuli dál. V tunelech byla tma, která hrozila, že je svou vahou rozdrtí.

V chladném vlhkém vzduchu takových podzemních sklepení nabízeli jediné teplo pouze úsměvy oněch třech.

Část pátá

Když vyšli z tunelu, spatřili první paprsky úsvitu koupat hřeben hor ve fialovém světle.

Shiroeho skupina, která strávila dlouhé hodiny pod zemí, si v chladném a voňavém vánku protahovala záda.

Nemuseli si je přímo ohýbat přes jeskyni, ale miliarda tun nad jejich hlavami jim dávala pocit drtivého tlaku.

Obloha byla stále temná, jelikož letní slunce vstávalo pomalu.

"Vítr je studený," promluvila Akatsuki a vyskočila na balvan, který jí poskytoval výhled na les a oceán.

"Ale je to skvělý pocit. Konečně máme to těžké za sebou."

Shiroe ji následoval na balvan.

Vítr byl skutečně ledový, nicméně krajina grandiózní. Tmavě zelený les náherně zářil růžově zbarveným úsvitem.

Jak se mraky kvůli větru posouvaly, vytvářely oceán lesku podobný moři zlata.

"Nádhera."

"Úžasné."

Shiroeho společníci vyjádřili těmito jednoduchými slovy všechno.

Když už jsme u toho, tohle bylo poprvé.

(Jsme první, kdo tuhle scénu vidí. Je to alternativní svět, žádní další hráči nikdy z Akiby do Susukina necestovali. Jsme průkopníky. Když byly Staré příběhy hrou, hodně hráčů tudy za svítání prošlo, ale my jsme tu první. Být první znamená...)

...Ta nejlepší část na dobrodružstvích byla zažívání nových věcí. Napínalo vás to očekáváním, až se to nedalo vydržet.

'Hmmm? Co? Neztrácej kontrolu nad svým měchýřem? Co je, je to šťastný okamžik. Jsi neťastný? Jsi šťastný, že? Jen se podívej na ten úchvatný výhled, naprosto za tu námahu stál! Hahaha!'

Shiroe si vzpomněl na 'její' slova.

'Ona' neměla žádný důvod pro svou přetékjící sebedůvvěru. 'Její' charkter stavěl na tvrdohlavosti, blufování a odvážných slovech.

Ale vždycky 'znala' správnou opověď.

Kdyby tu byla 'ona', chovala by se ke krajině jako k medaili a hrdě by ji nosila.

"Jsme tu první," řekl Shiroe přátelům, zatímco si v srdci nesl tuto emoci.

"V tomhle světě jsme prvními dobrodruhy, kteří to vidí."

Poprvé za tu dobu Shiroe slovně přijal, že je to alternativní svět.

Nádherný pohled, který se před nimi rozprostíral, ten fakt potvrzoval, jako nic jiného.

Něco takového se nedalo vidět ve hře. Technologie, která znovuvytvořila opravdový život ve virtuálním světě nemohla vykreslit takový proudící vítr, chladný vzduch, zvuk stromů a úsvit, který se každou mikrosekundu měnil.

Po příchodu do tohoto světa, všichni kolem nich upadli do paniky nebo kvůli nedostatku cílů narušili bezpečnost, Shiroe si však zachoval určitou míru klidu.

Chodil na předměstí, prozkoumával zóny, během bojů experimentoval s kouzly a zjistil, co v tomhle světě může a nemůže dělat, i když to bylo únavné.

(...Nevěděl jsem, že jsem byl tak přizpůsobivý. Naotsugův humor mi pomáhal zapomenout na těžkosti. Díky Akatsuki byl každý den živější, zanechávalo mi to v srdci klid...)

Ale to nebylo všechno. Konečně tomu porozuměl.

Zříceniny pod starými stromy vypadaly po příchodu do tohoto světa nádherně a říkaly mu, že to opravdu je alternativní svět.

(Je to alternativní svět, my jsme dobrodruzi.)

Akatsuki se na něj na chvíli překvapeně podívala, v příštím okamžiku s pochopením přikývla. Naotsugu se mužně ušklíbl a zhluboka se nadechl.

"To je fakt, nikdy sem neviděl nic tak úžasnýho, ani ve Starých příbězích ne."

"Je to naše první vítězná cena."

Oba uctívali scénu před sebou s touhou v očích, než opět vzali Shiroeo na vědomí.

A on se v odpověď otočil na východ a zapískal na svoji vyvolávací flétnu na gryfy.