MKnR: Volume 2 – Kapitola 7

Kapitola 7

Obědové dění v místnosti studentské rady se od začátku – to jest před 2 týdny – dost změnilo.

Za prvé, modul Obsluhy jídla už ležel ladem.

Nejdřív Mari následovala Mijuki a teď si i Majumi přinesla svoje bento.

Přestože to provázel počáteční skepticismus vůči Majumině dosud neznámým kulinářským dovednostem (toto podezření přišlo od Mari), jak se její schopnosti zlepšovaly, plně se ponořila do praktikování výměny dezertů.

Taky se zvýšil počet osadníků.

Pokud nebyla přímo vyzvána, jedla Azusa obvykle se svými vrstevníky ve třídě. Za těchto okolností byla v posledních dnech přivolávána do místnosti studentské rady, aby s nimi denně obědvala.

Skrytým důvodem, dá-li se to tak nazvat, bylo, že přítomnost pouze prváků a třeťáků by narušila rovnováhu. Tváří v tvář tomuto faktu mohla Azusa takový vývoj jen bezmocně skousnout — což se jí dost podobalo.

Do záznamu, poměr mužů ku ženám byl jedna ku čtyřem.

Kdyby byla rovnováha opravdu tím hlavním důvodem, pak by byl záměr předem odsouzen k zániku, nicméně nakonec se to nejevilo jako problém.

"Tacujo."

"Ano, šéfko?"

Právě když všichni dojedli, zavolala Mari z druhé strany stolu na Tacuju. (Zasedací pořádek byl následující: Mijuki seděla vedle Tacuji, Mari naproti němu, Majumi seděla proti Mijuki a Azusa po Majumině druhém boku.)

Mari se pokusila zanechat bezvýraznou tvář, ale nedokázala zakrýt rozpustilý úsměv.

Přesto navzdory tomuto výrazu zůstávala krásnou mladou dámou.

"Je pravda, že jsi měl včera dostaveníčko s Mibu z druhého ročníku?"

Díky Bohu, že už jsme dojedli, pomyslel si Tacuja.

Byla by asi strašná chyba mít teď něco v puse.

"Vážně, použít tak hrubé slovo jako 'dostaveníčko' rozhodně k takové dámě nesedí."

"Ha ha ha, díky za připomínku. Tacuja je asi z těch, co mě vidí jako slečinku."

"Opravdu? Pokud tě tvůj kluk nevidí jako dámu, zdá se, že není moc gentleman."

"To není pravda! Nao je..."

V tu chvíli Mari zmlkla; její výraz jasně říkal "A je to venku."

"..."

Tacujův obličej naproti jeho přímému nadřízenému — přestože se jednalo jen o vedoucí školního Výboru pro veřejnou morálku — zůstával prázdný, jak jí opětoval pohled.

"..."

"..."

"...Proč nic neříkáš?"

"...Nemáš k tomu co dodat?"

Mari viděla periferním viděním poskakovat nahoru a dolů kštici hustých vlnitých černých vlasů.

Přestože nechtěla, podívala se tím směrem.

Přesně jak si myslela.

Majumi, jejíž ramena se nekontrolovatelně otřásala, byla k Mari zády.

Zlomek vteřiny ten výjev pozorovala.

A ihned se podívala jinam.

Zachytila Tacujův pohled.

"...Takže, je pravda, že jsi měl 'dostaveníčko' s Mibu z klubu kendó?"

Jako by se snažila vymazat předchozí scénu.

Tacuja se po ní ohlédl.

Majumi ovládla svůj smích a pokrčila rameny jako herečka.

—Bylo to nevyhnutelné.

Asi bude lepší jít s proudem, pomyslel si Tacuja.

"Můžeme konečně přestat používat slovo 'dostaveníčko'... Nedává to Mijuki zrovna dobrý příklad..."

"...Um, bráško? Nepleteš se náhodou v tom, kolik mi je...?" vyjádřila Mijuki neochotně svou námitku, ale pod Tacujovým pohledem rychle ustoupila.

Na scénu se opět navrátilo ticho.

Bohužel, kostky již byly vrženy.

Kdyby to byly šogi, mohl by se tomu nějak vyhnout.

Ale vzhledem k panující náladě... Bohužel, dokonce ani Tacuja ji nemohl nijak změnit.

Dle definice, s perspektivou se operovalo v zákulisí pro dosažení určitého výsledku.

"...Nic takového se nestalo."

"Och, vážně?

Slyšela jsem, že někdo na vlastní oči viděl, jak se Mibu červená jak rajče v přítomnosti jisté osoby."

Tacuja ucítil mrazení. Vyzařovala ho osoba vedle něj.

"Bráško...? O čem to prosím tě mluví?"

Nebyl to omyl. V prostoru kolem Mijuki drasticky klesla teplota.

"M-magie...?" vyjekla Azusa překvapeně.

Teorie moderní magie se rozšířila do oblasti výzkumu supervelmocí.

Jinými slovy, jedno odvětví moderní magie se soustředí výhradně na vývoj supersil.

Největší rozdíl mezi starověkou magií a supersilou je potřeba dodatečné aktivace nad rámec pouhé myšlenky.

Příkladem by mohl být fakt, že moderní magie nevyžaduje pro aktivaci CAD.

Zároveň to ale neznamená, že je moderní magie to samé co supersíla.

Obecně lze říci, že "uživatelé supersíly" mohou používat jen jeden typ; každý další bude pouze variací na ten původní.

"Supersíla" systematizovala moderní magii. Použitím aktivačních sekvencí jako materiálu a kouzelných sekvencí jako metody umožňuje exponenciální růst mnoha různých kouzel.

Nicméně moderní magie byla příliš derivována, takže za použití měření pomocí stejných standardů jako u supersíly, by existovalo zhruba dvacet až třicet typů. Ale i tak jde o mnohem větší číslo.

Moderní kouzelníci používají magické sekvence k vytvoření komplikované magie. Zároveň využívají mimo použití kouzelných sekvencí jako média rozmanité typy kouzel, k jejich adaptaci navíc musí použít vlastní podstatu.

Specializovaná magie, bavíme-li se o rovině, kde je na stejné úrovni jako supersíla ovládaná kouzelníky, se dá aktivovat čistou myšlenkou, aniž by bylo třeba záměru či vůle.

Nicméně pro kouzelníky, kteří využívají desítky druhů kouzel, je téměř nemožné aktivovat magii bez záměru.

Přestože kouzelné sekvence se zpracovávají v podvědomí, pořád pracují se záměrem, protože je nemožné neúmyslně vytvořit magickou sekvenci a dodatečně ji aktivovat.

Pokud kouzelník, ovládající několik typů kouzel, neúmyslně vyvolá magii...

"Ta ukázka přepisovací schopnosti je poměrně silná..."

Na Majumino mumlání dokázal Tacuja odpovědět pouze nuceným úsměvem.

I po vynaložení velkého množství "supersíly" má zbytek stále ještě přepisovací schopnost změnit "realitu".

Náhodná magie, mimo to, že je znakem magické nevyspělosti, je také jasným důkazem vynikajícího kouzelného nadání.

"Uklidni se, Mijuki. Zrovna jsem začal něco vysvětlovat. Takže drž svojí magii na uzdě."

"Moc se omlouvám..."

V reakci na bratrův hlas zahanbeně sklopila hlavu a usměrnila svůj dech.

Teplota v místnosti přestala klesat.

"V létě nepotřebujeme klimatizaci."

"Je to jen mžik a letní vedro se změní v omrzliny." Majumin komentář měl spíš než zlehčit atmosféru pomoct jako vtípek, co by ji uklidnil, což Tacuja záměrně přehlížel.

Potom všem přítomným vyložil svůj rozhovor se Sajakou.

"Zdá se, že činy Výboru pro veřejnou morálku způsobily mezi studenty jistý odpor."

Ta poslední slova vyvolala na tvářích Mari s Majumi depresivní mrak.

"Ale je snad pravda, že to děláme, abychom se zalíbili? Přinejmenším se ke mně minulý týden nic takového nedoneslo."

"Ani ke mně ne.

Vzhledem k své pozici jsem neprověřovala současné předpoklady, ale dle chaotického stavu věcí by bylo přesnější říct, že Výbor pro veřejnou morálku až moc zpohodlněl."

V odpovědi na Tacujovy a Mijučiny poznámky se Majumi zatvářila bezútěšně, zatímco Mari zavrtěla

hlavou a odpověděla: "Mibu se mohla prostě splést. Možná dělá z komára velblouda. Výbor pro veřejnou morálku je čistě čestná funkce, což znamená, že nemůže být řeč o oceněních nebo odměnách. Stejně jako ve skutečných bojových situacích nemá zhodnocení cvičných manévrů žádnou dodatkovou hodnotu."

"...Takže je pravda, že mají v prostorách školy značnou moc. Hlavně pro studenty nespokojené se školním systémem nejsou členové Výboru pro veřejnou morálku, zodpovědní za dodržování školních pravidel, lepší než psi těch u moci.

Jinými slovy, někdo tímhle dojmem skrytě manipuluje."

Tacuje nemohl nad Majuminými slovy necítit překvapení.

Nečekaně hluboká slova.

"Víme kdo?"

Pro něj to byl jediný další logický krok.

"Ech? Ne, kvůli zdroji těch pomluv není zrovna snadné to zjistit..."

"...Kdybychom šli přímo po dotyčném, je pravda, že bychom to možná zastavili."

Ale pro Majumi s Mari šlo o nečekanou řadu otázek.

Majumin předchozí komentář jí taky uklouzl jen náhodou.

Tacuja se jí zpříma podíval do očí.

Majumi se okamžitě odvrátila, aby se mu vyhnula.

Tohle bylo poprvé, co ji Tacuja viděl takhle nejistou.

"Neptám se po identitě těch, co ty drby šíří, ale na identitu manipulátora, co tahá za nitky."

Tacuja ucítil, jak ho cosi tahá za rukáv.

Když zvedl pohled, zjistil, že ho Mijuki tahá pod stolem.

Asi naznačovala, že je konverzace až příliš konfrontační.

Nicméně Tacuja teď neměl v nejmenším úmyslu vycouvat.

V duchu viděl obraz cizince, co poté, co se ho pokusil přepadnout ze zálohy, unikl. Taky nemohl zapomenout na červenozelený náramek, který nosili někteří ze studentů.

"Na příklad organizace jako 'Blanche'?"

Nejistota se změnila v naprostý šok.

Majumi s Mari ztuhly.

Azusiny oči se rozšířily, jak na ně zírala.

Dle její reakce neměla Azusa ponětí, co se děje — odhadoval Tacuja.

"Odkud to jméno znáš..."

"Opravdu o nic nejde, protože jde o sotva utajovanou informaci. I když je to trochu cenzurované, je v podstatě nemožné zcela zabránit veškerým únikům informací od zdroje."

Z Tacujovy perspektivy bylo ještě úžasnější, že to Majumi tak moc šokovalo.

Mezinárodní proti-magická politická organizace "Blanche".

Manifest volající po ukončení politických systémů, které jednaly s Kouzelníky jako nadřazenými a odstranění rozdílu v chování způsobeném přítomností magických schopností.

Nicméně myšlenka, že se kouzelníkům dostávalo od politického systému přednostního zacházení, byla mylná.

Přesněji, jelikož se s kouzelníky zacházelo jako s nástroji ve vojenských a dalších vládních pobočkách, bylo by pravdivější říct, že se k nim chovají "nehumánně".

To protože v porovnání se sousední zemí s největší populací na světě nebyla jiná možnost jak srovnat naprostý rozdíl v počtu jednotek, které mohly být mobilizovány, až na upřednostnění kvality nad kvantitou.

Byla pravda, že kouzelníci sloužící v armádě nebo vládě dostávali vyšší plat, ale šlo pouze o kompenzaci za navýšení pracovní síly stejně jako vynaloženou životní energii.

Kritika ze strany proti-magických organizací se zaměřovala výhradně na nedostatek jejich vlastních osobních benefitů a proto došlo k vzniku protistátních organizací, z nichž byla nejaktivnější právě "Blanche".

Díky státem zaručené politické svobodě nebyla kritika naměřená proti vládě ani zakázána ani potlačena.

Historicky byly proti-magické zásahy vždycky snadno spojeny s trestnou činností. Ve skutečnosti existovalo hned několik proti-magických organizací uchylujících se k terorismu.

Současné ztělesnění Blanche, organizace, která držela ministerstvo veřejné bezpečnosti v pohotovosti, bylo takovým příkladem.

I náramky na rukou studentů, co se pokusili při napadení Tacuji použít magii, neslo znak patřící "Egalite", jedné z podřízených organizací "Blanche".

V současnosti neexistovalo žádné přímé spojení mezi Blanche a Egalite, nicméně použití jména Blanche bylo efektivní reklamní metodou pro získání mladých zaměřených proti státnímu zřízení.

Každý, kdo byl vzdáleně obeznámený s protokolem, to věděl.

Celkový počet lidí, kteří v současnosti infiltrovali kampus, nebyl známý, nemluvě o tom, že ten, kdo stál za napadeními, měl na svědomí i všechno ostatní.

Nicméně vzhledem k tomu, že infiltrátoři měli skutečné bojové schopnosti a nešlo tak jen o ideologické sympatizanty, bylo velmi pravděpodobné, že se na První střední důkladně připravili.

"Pokud se to pokusíme pokrýt jen polovičatě, nevzejde z toho nic dobrého. Hm, nekritizoval jsem předsedkyni, to jen že přístup ze strany vlády je hrozně neefektivní."

Navzdory Tacujovým smířlivým slovům se Majumin výraz nerozzářil.

"...Ne, je to přesně, jak Tacuja řekl.

Jelikož organizace, co vidí Kouzelníky jako nepřátele, už existují, je jedno jak nesmyslné jsou, spíše než používat metody na udržení jejich existence pod pokličkou, bychom měli jít s pravdou ven a podpořit výměnu informací na obou stranách...

Vyhýbali jsme se přímé konfrontaci – ne, utíkali jsme od ní." Hlas měla plný sebevýčitek.

"Nedá se nic dělat." Osvobozující odpověď obsahovala chladný podtón.

"Tato škola je spravovaná státem.

S naším statutem studentů, navzdory tomu, že nejsme skuteční státní zaměstnanci, nemůžeme uniknout faktu, že jakékoli se školou spojené aktivity nebo studentská rada jsou omezeni vládní politikou."

"Ech?"

Hlasem postrádajícím vřelost, jako by v hlavě nedokázala zpracovat právě příchozí poznámku, Majumi prázdně zírala na Tacuju.

"...Jinými slovy, vzhledem k tvé pozici předsedkyně se s tím můžeš potýkat pouze v tajnosti."

Jak pozorovala Tacuju, který odhlédl jiným směrem, Mari zkroutila ústa.

"Ho ho, takže dokonce i Tacuja má něžnou stránku."

"Ale ten kdo se neustále vyptával předsedkyně, byl Šiba..." zamumlala tiše Azusa.

Mari okamžitě navázala na útok.

"Nejdřív je rozdrť, pak nabídni pomocnou ruku, to je celkem trik hodný gigola. Ani Majumi není vůči takovému chování imunní. Zdá se, že Tacuju nemůžeme podceňovat."

"M-Mari, počkej, neříkej takové divné věci!"

"Ty se červenáš, Majumi."

"Mari!"

Předsedkyně studentské rady a hlava Výboru pro veřejnou morálku se začaly dohadovat.

Mezitím se Tacuja s nečitelným výrazem zadíval na oblohu.

Přesto že věděl, že ho sestra celou dobu chladně pozoruje, mohl jen předstírat, že to nevidí.

"Dobře... Je skoro načase vrátit se do třídy. Jdeme, Mijuki," vyjádřil Tacuja úmysl vrátit se směrem k stále se hašteřícím Majumi a Mari a zvedl se.

Mijučina mizerná nálada se naštěstí Tacujovým upřímným konejšením rozptýlila.

I když viděl naprosto rudou Azusu uprchnout směrem ke konzoli v rohu místnosti, nevěnoval tomu nějakou zvláštní pozornost.

"Ach, Tacujo, na minutku.

Řekla jsem dost, stačí, Majumi, musím mu říct něco důležitého."

"...Asi bude nejlepší počkat, až skončí výuka, pak si budeme moct promluvit pořádně."

"Dobře, dobře... Vážně, nemyslela jsem si, že ho to bude tolik zajímat...

Takže, Tacujo, jak jsi nakonec odpověděl?"

"To já čekám na odpověď, na jejímž základě se rozhodnu."

Včera v kavárně mu Sajaka na jeho otázku nedokázala odpovědět.

—Co uděláš, až škole sdělíš své myšlenky?

Sajaka ze sebe dostala jen zvuky jako "Ach" a "Och" a nedokázala zformulovat smysluplnou odpověď.

Proto ji Tacuja zanechal s domácím úkolem.

Znovu si ji vyslechne, až si utřídí myšlenky.

"Na základě našeho dřívějšího rozhovoru mám pocit, že to není věc, co bychom měli ignorovat."

"—Spoléháme na tebe."

"Není třeba. Pořád nemám jistotu, o co v tom všem vůbec jde."

"Dokud to bude v tvých schopnostech."

"Dá se jen těžko říct, zda za tím stojí nějaká očekávání, nebo ne... To je jedno, jestli je to jen na téhle úrovni, mohu přijmout."

Opravdu nešlo o něco, co by mohl ignorovat a Tacuja nebyl jen zdvořilý. Z hlediska činností proti-magických organizací, pokud zůstávali jen na systémové úrovni, neměl potřebu zasahovat, nicméně násilí namířené na lidi na důležitých pozicích bylo něco jiného. Jako zástupce všech prváků nebyla žádná záruka, že se Mijuki nestane terčem. Je pravda, že nevěřil, že by jí jakýkoli levný zločinecký trik mohl ublížit, ale bylo lepší chybovat na straně opatrnosti.

"Udělám vše, co je v mých silách."

Zatímco sledovala Tacuju odpovídat a Mijuki uklonit se před odchodem, Mari sama pro sebe tiše zamumlala: "To bude pravděpodobně ze všeho nejlepší."

* * *

Kvůli povaze jejich práce se nemuseli členové výboru pro veřejnou morálku hlásit každý den na ústředí.

Dokonce i jejich vedoucí trávila většinu času v místnosti studentské rady.

Jelikož si většinu členů volila pro bojové schopnosti, pracovní zdatnost a organizace nebyly jejich silnou stránkou. Přihoďte k tomu nedostatek tlaku z vedení a hned je jasné, jak se ta místnost změnila v dějiště katastrofy.

Před Tacujovou intervencí během náborového týdne byl jediný s pracovními dovednostmi a proto — ať už chtěl nebo ne — to určilo jeho pozici ve Výboru pro veřejnou morálku.

Dnes, navzdory tomu, že měl volno, byl předvolán Mari, aby pomohl zorganizovat a sepsat zprávy ohledně incidentů během náborového týdne. —Přestože ho přivolala jako výpomoc, ve skutečnosti na tom pracoval sám.

Vážně se mu to vymklo z rukou.

Původně plánoval využít čas po škole k vyhledání nevydaných souborů uložených na magických univerzitách a přidružených magických středních školách za použití terminálů ve školní knihovně, jenže díky tomuhle byl jeho výzkum bez šance.

(Každopádně, jdu na to, ať to dneska všechno dokončím...)

I když věděl, že je to k ničemu, Tacuja si nemohl pomoct a povzdechl si. Měl v úmyslu odhlásit se z terminálu a pak se sejít s Mijuki.

Jak se díval na stopky na obrazovce, zazvonila upozorněním na příchozí zprávu. Měla dokonce i školní znak.

Jinými slovy něco, co by student neměl ignorovat — předvolání, které obvykle znamenalo úkol od učitelského sboru.

Tacuja poposedl na židli a, samozřejmě, neignoroval příchozí zprávu a otevřel ji.

Jméno odesilatele bylo "Ono Haruka".

* * *

"Omlouvám se, že jsem tě sem tak z ničeho nic zavolala."

"Ne, stejně jsem zrovna neměl na práci nic důležitého."

V místnosti poradce odpověděl na Haručin zcela vinný nenucený úsměv a omluvu jen vlažně.

Ve skutečnosti mu předvolání zkřížilo plány.

Ačkoli nešlo o nic urgentního, odmítnutí Mariny žádosti a omluva za nepříjemnosti jen vedly k nahromadění další práce navíc.

A když řekl Mijuki, že s ní nemůže jít domů, tak přestože navenek zůstávala klidná, jen z pomyšlení na to, jak ji zklidnit, až se vrátí, ho rozbolela hlava.

Navrch nebyl žádný důvod, proč by se potřeboval setkat se školním poradcem.

Tacuja si vážně přál, aby mu vysvětlila, proč si ho zavolala.

"No? Už sis zvykl na školní život?"

Neměla možnost číst mu myšlenky — což bylo jen přirozené, pomyslel si Tacuja — takže Haruka začala typickou otázkou.

"Ne."

Na druhou stranu Tacuja odpověděl netypicky.

"...Máš snad nějaké potíže?"

"Došlo k hodně nečekaným situacím, které mě odvedly od studia."

Jinými slovy, přejdi k věci a přestaň plýtvat mým časem.

I kdyby ten hlas neslyšela, mohla více méně odezírat z jeho nepřátelského chování. Haruka překřížila nohy a její úsměv se stal trochu nuceným.

Zpod minisukně jí skoro vykukoval zadek v hedvábných punčochách. Když takhle seděli naproti sobě, nic tomu pohledu nebránilo.

Podle moderního dekóra bylo vhodné udržovat odhalené části na minimu. Protože ženy obvykle nosily silné punčochy, které zakrývaly všechno pod jejich šaty, přestože vyzařovaly vyzrálost, ten pohled byl pro oči poměrně stimulující. (Navíc díky pokrokům u vláknitých materiálů je mohly bez problémů nosit i v parném létě).

Když už jsme u toho, také nosila spíše rozevřenou košili, pod níž se rýsovaly linie spodního prádla.

Na člena fakulty byl takový oděv před očima studenta příliš koketní.

"...Děje se něco?" zeptala se Haruka škodolibě Tacuji, který na ni nevědomky zíral. Rychle zdvihl pohled a odpověděl roztržitým hlasem — kdyby byl jakýkoliv obyčejný muž.

"Z perspektivy moderního dress kódu mám pocit, že je váš vzhled poněkud přehnaný."

"O-Omlouvám se."

Na Tacujův chladný pohled a naprosto nevzrušené důrazné varování se Haruka rychle vrátila ke svému běžnému postoji.

Použití svádění k rozhození protivníka bylo jednou z nejčastějších taktik pro uchopení iniciativy v rozhovorech. Bylo pravděpodobné, že Haruka zvolila tento konkrétní outfit s touhle myšlenkou. Jenže tento student (Tacuja) neměl při odpovědi žádný výraz.

Neměla nad ním žádnou kontrolu.

Haruku zmátlo, že se nedokázala ujmout iniciativy.

"Takže proč jste si mě zavolala?"

Přestože potlačené, stejně měl v hlase náznak pokárání.

Nemohl mít tohle chování předem propočítané, nebo snad ano? pomyslela si Haruka.

Bylo mu jen šestnáct, ale právě protože se chtěla vyhnout této aroganci, přinutila se využít metody svádění, na níž nebyla zvyklá. Nicméně momentálně byla donucena od této kličkovací taktiky upustit.

Haruka si srovnala myšlenky a znovu se obrátila na Tacuju: "Dnes jsem tě chtěla požádat o pomoc s naší prací."

"Vaší prací, ech?"

Jeho intelekt byl pozoruhodný už jen na základě výsledku přijímacích testů.

Navzdory tomu kdyby přešla rovnou k jádru problému, mohl by být ještě víc ve střehu.

"Ano, naší, jako práce Oddělení životního poradenství," řekla mu Haruka přímo, ačkoli už to pravděpodobně prohlédl.

Nicméně jelikož už řekla "práce Oddělení životního poradenství", mohla jen dokončit větu.

"Psychická orientace studentů se každoročně mění. Například ty používáš termín 'já' k odkazování na sebe. Pro kouzelníky, co usilují o vstup do armády, to není nic neobvyklého. Vzhledem k tomu, že studenti tak na sebe odkazovali po vítězství v Okinawské obranné bitvě před třemi roky.

Změny ve společnosti sebou přináší jemné změny v osobnostech studentů. To zejména v případě po velké události, která nutí jednotlivce nahlížet na svůj věk nebo vztahy s ostatními odlišně."

Po tomhle Haruka studovala mladíkův výraz.

Tacujův obličej nevykazoval žádné zmatení, přestože by možná bylo přesnější říct, že mu její slova šla jedním uchem tam a druhým ven.

"Takže každý rok zkoumáme zhruba 10% studentů. Cílem je pečlivě posoudit a poradit s jejich primárními dojmy a ideologiemi."

"Jinými slovy jsme sledovací vzorky?"

Rovnou a bez okolků k věci, nicméně jeho prohlášení sebou neneslo urážku ani vztek.

"Jestli je to všechno, tak s tím nemám problém. Ale je to opravdu váš pravý zájem?" odpověděl s lehkým úsměvem vlastní otázkou.

Haruka použila každý ždibec vůle, aby odolala zaváhání.

"...Myslíš, že mám nějaký postranní motiv? To mi trochu ubližuje. Nejsem taková pletichářka, víš?"

Koketní, téměř žertovný tón měl spíše než nabídnout smír, pomoct jí přehodnotit její panikařící já.

"Nemyslím, že se zrovna hodím na vzorek."

"Pravda. Také si myslím, že nejsi typický student.

Ale díky tomu doufám, že mi budeš ochoten pomoci.

Můžeš být první vzorek, který prolomí bariéru mezi studenty Prvního a Druhého kurzu, nicméně není žádná záruka, že budeš posledním."

"...V tom případě s tím tak budeme zacházet."

Haruka se po jeho konečném přesvědčení uvolnila. Přestože nevypadal úplně utvrzený, pomoc složité osobnosti byla součást popisu práce poradce, říkala si Haruka — s nádechem úniku před skutečností.

"Zdá se, že mi díky mé nevyspělosti nevěříš. To je škoda. ...Takže nevadí, když ti položím pár otázek?"

"Ach, jen si poslužte."

Přestože věděla, že je vůči ní stále na pozoru, nemohli plýtvat dalším časem. Haruka vyndala připravené otázky a prošla je s Tacujou.

Poradenství byla řada práce, která kladla silný důraz na soukromí. Utajení bylo jeho důležitou součástí. S tím stále závisela na zvoleném tématu. Třetí strana mohla být zapojena, aby pomohla v dané oblasti, nicméně Haručina žádost o asistenci se jen stěží dotýkala soukromí jedinců mimo kampus. Poměrně jednoduché otázky zahrnovaly události mezi zápisem a dneškem.

Po Tacujově popisu neklidu na akademické půdě byla Haručina odpověď: "...Mnohokrát ti děkuji. Mimochodem, vedl sis moc dobře. Po takovém psychickém tlaku by nebylo překvapující ani duševní zhroucení." Svůj názor vyslovila s výrazem doktora.

Ve skutečnosti ji Tacuja oslovoval "učitelko", protože byla licencovaným psychologem, nicméně její současná kapacita by měla být studijní poradce.

"Z lékařského hlediska by k tomu mělo dojít. Ale z hlediska statistik existují výjimky."

Na tvrzení, že klinická data nejsou ničím než vedlejším produktem statistických údajů Haruka se studem odvrátila zrak.

Jak odhlédla, Haruka si všimla, že Tacuja pozoruje starožitné (nebo možná z jiného období) hodiny na zdi — samozřejmě, protože úmyslně chtěl, aby si toho všimla — a rychle přesunula pohled zpět.

"Uch, to je pro dnešek vše. ...Och, ano, i když nejde zrovna o otázku spojenou s poradenstvím..."

"Co?"

"Je pravda, že tě Mibu z druhého ročníku pozvala na rande?"

"...To s tím opravdu nesouvisí." Tacuja nedokázal skrýt ohromený výraz.

Haruka rychle navázala: "Co se týče Mibu, mám jisté obavy o... Naneštěstí nesmím nic prozradit."

"Zjištění informací z cizího soukromí by mi taky způsobilo potíže. Takže, kde jste slyšela tyhle pomluvy, paní učitelko?"

"Takže jsou to... pomluvy?"

"Přesně, nebo je snad něco špatně?"

"Ne, vůbec ne... Hm, jen že kdyby ses rozhodl vyjít si s ní, chtěla jsem tě požádat o laskavost. Nicméně pokud to nemáš v plánu, tak se nic neděje."

"Už jsem řekl, že to tak zvané rande je pouhou fámou. Takže odkud vítr vane?"

Haručin pohled sklouzl po Tacujově opakované otázce na podlahu.

"Omlouvám se, to je důvěrné."

Tacuja na ni netlačil. "V tom případě půjdu."

Než aby naléhal, vybral si vstát a zamířil ke dveřím, aniž by čekal na odpověď.

"Pokud budeš mít v souvislosti s Mibu nějaké potíže, klidně si přijď promluvit," zazněl Haručin hlas, jako by tomu pevně věřila.

Proč z toho měl pocit, jako by měla jistotu, že "nějaké potíže" nastanou.

Tacuju nezajímalo, co stojí za její vírou, takže pokračoval v chůzi, aniž by se byť jedinkrát otočil. Jeho osobnost nebyla natolik lehkovážná, aby se chytil na takovou vějičku.

* * *

Po večeři Tacuja ve svém pokoji čelil konzoli, když se zpoza dveří ozval hlas: "Bráško, tady Mijuki."

Ve skutečnosti byli doma sami dva.

Bylo jasné, že jde o ni, i kdyby po zaklepání nic neřekla. Jednoduché zavolání by stačilo.

I tak Mijuki vážně vyslovila své jméno.

Jako by ho chtěla vyrýt do Tacujova srdce.

Jako by se bála, že by ho mohl zapomenout.

"Pojď dál," řekl Tacuja, obličej stále upřený na obrazovku.

Ode dveří se zdálo, jako by byla konzole zabudována do stěny.

Zatímco rychle procházel dlouhé linie textu, Tacuja zároveň periferním viděním zachytil sestřinu siluetu.

"Dorazil koláč, co jsi chtěl... Dáš si k němu čaj?"

Nabídka s trochou zaváhání měla vzbudit pozornost staršího bratra.

Pro Tacuju to byl jen koláč, ale slušné vychování bylo jednou z pozitivních stránek jeho sestry — zda dokázal ještě někdo jiný dosáhnout takové úrovně, už bylo něco jiného.

Navíc by před sto lety nikdo neužil větu "Dorazil koláč", ale nyní šlo o běžnou frázi.

S pokrokem v logistice se "nošení zavazadel" stalo minulostí.

Dokonce i malé věci jako koláč se daly doručit bezplatně.

Samozřejmě co se týče obchodů, objednávky a následné doručování zboží se porovnávalo s dvěma výhodami "snížení přeplnění" a "zvýšení proudu zákazníků", což vedlo k službám, jak je známe dnes.

"Už jdu." Jen co odpověděl, uložil Tacuja zpravodajství jako jednu z domácích stránek.

Poté co si vychutnal Mijučin čokoládový dort a smyl zbývající sladkost trochou hořké kávy, přepnul konzoli obývacího pokoje na mód prohlížení dat.

"...Můžu se taky kouknout?"

Tacuja ještě ani nedojedl koláč, nemluvě o Mijuki, která byla ještě pomalejší.

Nicméně i tak otevřel datové soubory, což znamenalo souhlas.

"Samozřejmě."

I potom, co tak učinil, stejně Mijuki, čekající na povolení, souhlas jasně potvrdil, dovolil jí přisednout si.

"Tohle bychom běžně během společného času vytahovat neměli, ale posluž si. Ne že by to s tebou nemělo nic dělat, takže je lepší, když se to dozvíš co nejdříve.

...Ne, chci říct, nemusíš být tak nervózní."

Když uviděl sestru odložit vidličku a zaujmout správné držení těla, Tacuja naznačil, že nic z toho není třeba.

Na jeho hořký úsměv odpověděla Mijuki rozpačitým pousmáním a znovu vidličku zvedla.

"Datový soubor Blanche, otevřít."

Na jídelním stole samozřejmě chyběla klávesnice.

I když se mu to nelíbilo, stejně používal hlasové příkazy mířené k systému, aby na obrazovce ukázal soubory s výsledky pátrání.

"To je ta politická organizace, co se zabývá nemagickými aktivitami, o které byla řeč během oběda?"

"Členové si říkají občanské hnutí. Za oponou jde ale o poměrně neslavnou teroristickou skupinu.

Také se zdá, že je pravda, že jsou její členové aktivní ve škole. Blanche je podřízená další organizace, Egalite. Během doby, co jsem pracoval jako člen Výboru pro veřejnou morálku, jsem viděl pár studentů, co se k ní možná přidali."

Mijuki zpočátku Tacujova slova překvapila, pak přikývla.

"Profesionální proti-magičtí studenti na magické střední škole?"

"Tvoje skepse je přirozená," přikývl na Mijučino zmatení, aby naznačil souhlas.

"Nejen na První střední. Lidé věří, že magické školy jim pomohou zlepšit magii, což je vede k zápisu. Zda se snaží povýšit sami sebe nebo někoho jiného, to už je něco jiného.

Proto se zdá, že si studenti na magické škole odmítající magii protiřečí."

Naprosto si protiřečí. Z Tacujova úhlu pohledu, přestože byl podle společnosti zaškatulkovaný jako druhořadá osoba, z perspektivy magického výzkumníka neměl v úmyslu magii odmítnout.

"Ačkoli z pohledu volby zjevně logické cesty to může vypadat divně... To právě protože tato organizace následuje 'zjevnou logiku' se šíří tak rychle."

"...Proč je to tak?"

"Když se na to podíváš z pohledu tradice, dostaneš se do slepé uličky. Neuzavírej se do hranic vlastního názoru, zvaž to z jiného úhlu.

První co musíš zvážit je, proč tak hrdě mávají svými prapory anti-magické ideologie, ale nikdy přímo neodmítnou magii samotnou."

"Když o tom teď mluvíš... Máš pravdu."

"Jejich žádostí je zrušit rozdíly ve společnosti způsobené magií. Jen tohle samotné je bezúhonný a správný nápad."

"...To jo."

"V tom případě, co je ten tak zvaný rozdíl?"

"Talent jednotlivce nebo tvrdá práce neodráží adekvátní kompenzaci ve společnosti...?"

"Zrovna jsem ti řekl, Mijuki, abys své myšlení posunula za viditelné hranice." Jak tohle řekl, Tacuja sebral ze stolu dálkové ovládání a otočil se k obrazovce.

Bylo na ní šestnáct rozdílných obrázků, jeden z nich přiblížil a zvětšil.

"Blanche je politickou organizací na povrchu. Jejich důkaz pro kouzelníky, co dostávají přednostní zacházení, vychází z rozdílu v platech mezi kouzelníky a těmi, co nekouzlí.

Rozdíl, o němž mluví, je rozdíl v průměrných mzdách.

Ale nejde o nic víc než jen průměrný, jediný výsledek.

Neberou v úvahu míru strádání, jíž si kouzelníci prochází na cestě za těmi vysokými platy.

Také ignorují fakt, že kouzelníkům je povoleno pracovat pouze v oblastech týkajících se magie, přestože tato spodní vrstva kouzelníků dosahuje nižších platů než běžný kancelářský pracovník." Tacujův hlas byl bezvýrazný a téměř bez emocí. Nicméně dal se v něm zaznamenat jistý náznak melancholie.

"Je jedno, jak schopné nebo silné, dokud společnost tu magii nebude potřebovat, je peněžní odškodnění a uznání nemožné."

Mijuki bolestivě sklopila pohled.

Tacuja vstal, ušel pár kroků, pak něžně položil ruku na sestřino rameno.

"Existuje důvod, proč kouzelníci dostávají tak vysoké průměrné platy. To protože společnost vyžaduje specializované kouzelníky.

Protože je malý počet outsiderů, kteří snižují průměr, je průměrný plat nasazený tak vysoko.

Dále, pro kouzelníky aktivní v předních liniích a schopných napomáhat společnosti — ne, to je jen okrasa. To protože kouzelníci poskytují společnosti určitý prospěch, finanční či jiný, poskytuje jim to větší kompenzaci a nejen v závislosti na faktu, že se narodili jako kouzelníci.

Svět magie není natolik naivní, aby věřil, že prosperitu zaručí, když se narodíš s talentem.

Toho jsme si dostatečně vědomi, řekl bych. Že, Mijuki?"

"Ano... Velmi dobře." Mijuki přikývne a položí svou dlaň na bratrovu.

"Tedy, Blanche navrhuje zrušení v platech způsobených magií, ale ve výsledku doopravdy obhajují zrušení použití magie k získávání peněžní náhrady.

Jinými slovy, žádají kouzelníky, aby nezištně přispívali společnosti."

"...To je poměrně sobecký návrh.

Všichni potřebují peníze na živobytí nehledě na to, zda používají magii nebo ne. Jenže oni jim nedovolí použít kouzla pro výdělek, dokonce i lidé, co jsou toho schopni musí použít jiné dovednosti, aby se uživili...

Nakonec, jen protože neumí používat magii, nechtějí, aby se stala měřítkem hodnoty člověka?

Tvrdí, že je v pořádku, pokud kouzelníci za svou tvrdou práci nedostanou kompenzaci? Mělo by být zřejmé, že jejich tvrdá práce není oceněna...

Nebo ti lidé nevědí, že narodit se s talentem pro magii jednoduše nestačí? Že použití kouzel vyžaduje mnoho let intenzivního studia a tréninku?"

Tacuja se přesunul zpoza Mijučiných zad a s lehkým úsměvem na rtech se vrátil na své místo.

"Ne, vědí to.

Vědí to, ale mlčí.

Protože pokud mlčí a nepřemýšlejí nad informacemi, jež jim odporují, jsou schopni využívat rovnost, aby lhali sobě i jiným.

Na začátku ses na to ptala.

Proč by se studenti magie zapojovali do proti-magické organizace jako je Blanche nebo Egalite?"

"Hm... To protože neznají pravou filozofii proti-magických stran?"

"Lidé, co nedokáží magii používat, se jí nenaučí bez ohledu na to, jak moc se snaží a proto mají pocit, že je nespravedlivé, aby společnost odměňovala mágy za její používání.

A co potom studenti, co ji umí používat, ale chybí jim talent, aby dohnali skutečně nadané studenty bez ohledu na jejich píli, a na oplátku se na ně dívají spatra — také smýšlení by bylo naprosto racionální, ne?

Rozdíly v talentu nejsou pro magii ničím výjimečným. Je to patrné i v jiných oblastech, třeba umění nebo atletika.

I když nemají talent na magii, možná jsou talentovaní v jiných oblastech. Pokud fakt, že nemají dostatek nadání, neunesou, měli by si najít jinou cestu."

Kdyby někdo, kdo znal Tacuju jen povrchně, zaslechl jeho slova, napadlo by ho, že mluví sám k sobě. Ale Mijuki, jediná přítomná, by takovou chybu nikdy neudělala.

"Věřím, že ti, co se učí magii, odmítají 'rozdíly', které způsobuje, protože nejsou ochotni se jí vzdát.

Nechtějí se vzdát, ale nedokážou přijmout druhořadost.

Nedokážou přijmout skutečnost, že jsou lidé s nadáním naprosto mimo jejich možnosti.

Nedokážou přijmout možnost, že to, že pokud do toho vloží mnohonásobně více práce, stejně budou nedosažitelní.

Proto odmítají používat magii jako hodnocení.

Faktem je, že vědí, že lidé s nadáním do toho vkládají stejné množství práce. To je zjevné, mají to na očích. Ale raději to ignorují a hážou všechnu vinu na vrozený talent a odmítají to.

No... Ne že bych taký pocit slabosti nedokázal pochopit. Samotného mě napadá něco podobného."

"To ani náhodou!"

Mijuki věděla, že Tacuja se ve skutečnosti nesnižuje. I tak nedokázala ovládnout svůj hlas.

"Bráška má schopnosti, jaké nikdo jiný nenapodobí, a i když nejsi stejně talentovaný jako ostatní, nevložil si do toho i tak exponenciálně víc tvrdé práce, aby ses na tuhle úroveň dostal?"

Tacuja neměl žádné obyčejné schopnosti, nýbrž nadání, co daleko předčilo jiné. To Mijuki věděla lépe než kdokoliv jiný. A přestože to dělal Tacuja sám, nedopustila, aby to kdokoli popřel.

"To protože mám i jiné schopnosti."

"Ach..."

Ale Tacuja byl člověk, co chápal Mijučino prohlášení a i tak stále "chápal ten pocit slabosti". Mijuki zrudla, když si uvědomila, jak povrchní její vyvrácení bylo.

"Pokud někdo není dostatečně nadaný v moderní magii, tak použije jinou metodu, aby ten rozdíl vyrovnal.

Protože je tu ta možnost, mohou to objektivně posoudit jako třetí strana.

Pokud to není možné... Pak není překvapující, že se utápí do tak jedinečné fantazie 'rovnosti'. Přestože ve výsledku vědí, že je to všechno jen iluze."

"..."

Mijuki nedokázala vyvrátit nic z toho, co Tacuja tak chladně pronesl. Už chápala, co se snažil říct. Nevyjadřoval k ostatním sentiment ani lítost, pouze mluvil o "slabosti, co dlí v lidech", včetně něj.

"Lidé bez talentu nahlas pějí chvály o rovnosti, aby se vyhnuli skutečnosti, že se nemohou srovnávat s ostatními.

Ti bez magie se vyhýbají skutečnosti, že magie je pouze jeden druh talentu, a proto tu výru zakrývají žárlivostí.

Jakmile pochopíš tyhle základy, co je tajným účelem toho, kdo je podněcuje k akci?

Rovnost, na níž se odkazují, je rovnocenné zacházení bez ohledu na přítomnost magických schopností.

Zrušení společenských rozdílů způsobených magii je to samé jako nedávat magii žádnou hodnotu.

Výsledkem by bylo, že by kouzla ztratila ve společnosti jakýkoli význam.

Ve společnosti, kde nemá magie žádnou hodnotu, už nemůže nijak pokročit ani se zlepšit.

Za kouzelníky a obyčejnými lidmi, co volají po konci rozdílů způsobených magií je síla, která má v plánu vymýtit z této země magii."

"Tak co...?"

"Bez ohledu na dobro a zlo, magie je síla. Ekonomika je síla, technologie je síla, armáda je síla.

Magie se může stát stejnou silou jako bitevní lodě nebo stíhačky. V současnosti se každá země zabývá výzkumem magie jako vojenského nástroje.

Kolem magických schopností a informací o ní se pohybuje mnoho vojenských špehů."

"Takže zatímco původní cíl proti-magických stran je zrušení magie v této zemi, konečným cílem je snížit národní sílu?"

"Pravděpodobně.

Proto se dokonce uchylují k metodám, jako je terorismus.

A jakmile je moc státu snížena, kdo z toho nejvíc vytěží?"

"Tím myslíš... Chceš snad říct, že za tím je..."

"Přesně tak to je.

Když na ně přijde, nenechá to Deset hlavních klanů jen tak.

Hlavně klan Jocuba.

Takže od teď musíme být velmi opatrní."

Víc už nic neřekli.

Ani nebylo třeba.

Bílá jako stěna, Mijuki kývla na staršího bratra.